LOUČENÍ.
Už dost je drápelí i smrčí.
Souš starý, pařez kloudný, syčí, vrčí,
je samý suk a smůla; počítám,
ten do půlnoci bude hořet sám.
Ba, noc je tady. Orion již stojí
nad horním lesem. Ještě trochu chvojí,
ať popelu je více. Budou hned,
jen obrátit je. A teď večeřet. –
Vám, hosté, předem čest. Vy všichni z vod,
z lesa i z pole, co je vás tu v kole,
dík za vše dobré. Vaše na mém stole
je všecko, přátelé. Snad bude vhod
chléb, kořalka a brambor pečený?
Já loučím se dnes, lese zelený.
41
Jdu, musím, k lidem. V městě směšném, lhavém
a chytráckém žít musím, tupém, žvavém.
Mne nezapomínejte. Budu vzpomínat.
Až větry zadují, a syrý chlad
až prolne les, a všude lehne sníh,
vás, v rozsedlině skalní skrčených,
v doupěti jezevcově, díře syslí,
já vzpomenu a s vámi budu myslí,
svým sirým srdcem lidským, zmlklým, spícím
a ještě živým, ještě doufajícím...
42