PODZIMNÍ MOTIV.

PODZIMNÍ MOTIV.
Myslím na podzimní, sychravý den, jak bývají u nás v horách. Čteš v pracovně. Lhostejným cinkotem déšť klepe na spuštěných storách. Psa zavoláš. Trochu se rozptýlit, trochu se potoulat s druhem. V poli je smutno, pusto a klid. Les rychtářův obejdeš kruhem, s kopce se rozhlédneš do čtyř stran na mlhu nad řekou dole, na setlelé listy, hejno vran, jež na mokré snáší se pole. 72 A podvečer přijde. Pojednou slunce vysvitlo mrakem. Tak ticho je. Večerní krajinou zdiveným bloudíš zrakem, zříš, oddaně k nebi mlčící kraj zrosenou dívá se tváří, zříš, zalilo zbožně stojící háj vroucnou, laskavou září. Krůpěje dešťové na listech jak tiché lesknou se slzy, neb tuší křovina, lístek i mech, že zajde, že odejde brzy, 73 že nadchází noc, že nebude hřát již milé. I srdce tvé ví to. A vše máš náhle tak hluboce rád, a všeho je líto, tak líto, té lásky, že přišla, žel, pozdě tak, že trpce tak bylo žíti. A naposled děkuje zvlhlý zrak... Je nutno jíti... 74