PODZIMNÍ MOTIV.
Myslím na podzimní, sychravý den,
jak bývají u nás v horách.
Čteš v pracovně. Lhostejným cinkotem
déšť klepe na spuštěných storách.
Psa zavoláš. Trochu se rozptýlit,
trochu se potoulat s druhem.
V poli je smutno, pusto a klid.
Les rychtářův obejdeš kruhem,
s kopce se rozhlédneš do čtyř stran
na mlhu nad řekou dole,
na setlelé listy, hejno vran,
jež na mokré snáší se pole.
72
A podvečer přijde. Pojednou
slunce vysvitlo mrakem.
Tak ticho je. Večerní krajinou
zdiveným bloudíš zrakem,
zříš, oddaně k nebi mlčící kraj
zrosenou dívá se tváří,
zříš, zalilo zbožně stojící háj
vroucnou, laskavou září.
Krůpěje dešťové na listech
jak tiché lesknou se slzy,
neb tuší křovina, lístek i mech,
že zajde, že odejde brzy,
73
že nadchází noc, že nebude hřát
již milé. I srdce tvé ví to.
A vše máš náhle tak hluboce rád,
a všeho je líto, tak líto,
té lásky, že přišla, žel, pozdě tak,
že trpce tak bylo žíti.
A naposled děkuje zvlhlý zrak...
Je nutno jíti...
74