SOUDRUH.
Let bezmála dvacet je tomu... Je všecko jak daleký sen..sen...
Z cest náhle se vrátila matka. To prosince pátý byl den,
již večer. V smutečním šatu v komnatě stála,
a pod florem tvář její dívčí tak sličná, tak divná se zdála.
My děti se po otci ptaly. Jak raněná laň
hleděla na nás. Mlčky nás objala, klekla,
tichounce řekla:
„S té hvězdy se dívá sem na nás. Pomodleme se zaň...“ –
A všecko když ztichlo, já kradí slezl jsem s postýlky svojí,
pod staré sofa se schoval, jež u kamen stojí,
43
a trnož dřevěnou objav, nedětsky, tiše jsem štkal...
To první byl veliký žal. –
A často scházel nám, drahý. Chléb milosti trpký jsme jedli.
Však láskou silnější smrti vzkříšen v přetěžkých dnech
byl vezdy duchově s námi. Jeho ruce nás životem vedly,
a matčiným ověnčen hořem hrdinou svatým v našich se zjevuje snech...
A minuly roky. V hlubině zasažen duše
já z ciziny domů se vracel, z ciziny pod rodný štít.
Svých druhů, s nimiž jsem vyšel, já výboje mladé jsem viděl,
jich odvahy korouhve vlající, v sebe důvěru smělou –
44
a hrůzu a osudnost celou
omylu života svého, děs marnosti práce, jež vyzněla hluše.
Svůj zlomený život jsem zřel a chvěl se, hrozil se, styděl...
„Jen pro život žíti?“, hlas říkal, „jen pro život hodno-li žít?“,
tak říkal, o sladkosti nebytí úlisně šeptal. –
A zatím niterný pláč můj němý kameny leptal,
půdu drolil a hlodal, úsilím věrným a tichým
cestu v ní kořenům chystal, bych nalezna pravdu a sílu
pohrdnout marným a lichým
již pomoc měl, oporu první k novému života dílu.
Dnes přemýšlím o všem, co bylo. Soudruha života svého
45
vzpomínám laskavou myslí, dobrého, věrného vezdy.
Vlastnímu naslouchám srdci. Ni vzdoru, ni výtek, ni neklidu zlého
v něm není. Na nebi vzešlé tiše zrcadlí hvězdy...
46