JADWIGA.
Kdys v Paříži střevíčky, nežli vstala,
jsem potají spravit jí dal.
Ó ano, ona mne milovala.
Já mlád jsem byl, já lhal.
Lež tížila. Být volný jak ptáče
mně stesklo se, s druhy si hrát. –
A posléze přiznal jsem se jí, pláče,
že nemám ji rád.
Zlomila prstýnek chrysolithový,
plakala. –
Pak smála se, že začne život nový,
že vezme si velmože – Tatara,
69
a zadumala se. „Tak muselo býti,“
řekla, „tak muselo být...
A jestliže příliš těžko je žíti,
vše možno ukončit...“
Je mrtva. Jak druhdy, teď vzpomenu-li,
jí cizí jest srdce mé.
Chvil želím, jež marně uplynuly,
doby ztracené,
ale pro jinou, jedinou mezi všemi,
kterou mám rád,
vše málo, tak příliš málo je mi,
co mohu jí dát,
70
ta zachce-lizachce-li, může si vzíti
mou práci, hrdost i čest,
a přestane-li mne ráda míti,
snad příliš těžko bude mi žíti,
přijde trest. –
71