URBI ET ORBI.
Ani se nazývejte vůdcové...
Matouš, XXIII, 10.
Jak dlouho, město mé, chceš osvíceným čelem
bít o zem před pěstí, z níž kape bratří krev?
Jak dlouho mlčeti chceš k pychu drzých šelem,
jak dlouho mlčet chceš, svůj svatý dusíc hněv?
Jak dlouho, Říme můj, pěst jen a rty chceš svírat,
ač zeje dokořán těch dravců smradná klec?
Což dosud nechápeš? Či trpně hodláš zírat,
jak strašný hodokvas ti chystá šílenec?
A jaká rouhání a jakou ještě slinu
smí rodu lidskému i Bohu vmetnout v líc?
Jak dlouho hazardér smí zločin ke zločinu
vršiti s odvahou, jež roste hýrajíc? –
11
Ó duše, ztiš se, věz: Ten do daleka vidí,
kdo věčna do hlubin je zvyklý zírati,
kdo děl, že láskou jen žít mohou srdce lidí
a pýcha v potupě že bude zmírati.
On dobře pravdu zná, ač dlouho čeká, mlčí.
Zří ve tmách krvavých své děti tápati,
zří oči beránků i tesáky zří vlčí,
jak stádo bezbranné se strojí sápati.
Již jdou, již blízko jsou... Nad houfcem opuštěným
se mihl lehký stín. Květ v ruce, sám a sám,
jen krátce pohleděl v zrak šelmám rozlíceným
a vešel k milým Svým, řka tiše: „Pokoj vám.“
A pobloudilý rod, jenž ruku vrahu líže,
sám hanbou nad sebou se zachvěl v úžasu –
a v hořkých slzách svět své pravé poznal kníže
po věnci trnovém a tichém po hlasu.
1934.
13