To mračna zlá už rotila se v dáli, To mračna zlá už rotila se v dáli,
z nich časem švihl blesk a zařval běs. S řetězu puštěn, řádit jal se Chám, vrah, nízký lancknecht v žoldu Ďáblově. Lži špínu chrlil z tlamy nečisté, zem Boží celou pokálet jí chtěje, tím bahnem smrdutým. Dech morový s ním vtáhl k nám a těžká, dusná tma a chladná zběsilost a krve proud. Kolikrát za těch dlouhých, temných let jsem děkoval, že odvolána včas, hrůz těch a hanby nepoznala již mé matky duše bílá, plná lásky. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – [9]

URBI ET ORBI. Ani se nazývejte vůdcové... Matouš, XXIII, 10.
Jak dlouho, město mé, chceš osvíceným čelem bít o zem před pěstí, z níž kape bratří krev? Jak dlouho mlčeti chceš k pychu drzých šelem, jak dlouho mlčet chceš, svůj svatý dusíc hněv? Jak dlouho, Říme můj, pěst jen a rty chceš svírat, ač zeje dokořán těch dravců smradná klec? Což dosud nechápeš? Či trpně hodláš zírat, jak strašný hodokvas ti chystá šílenec? A jaká rouhání a jakou ještě slinu smí rodu lidskému i Bohu vmetnout v líc? Jak dlouho hazardér smí zločin ke zločinu vršiti s odvahou, jež roste hýrajíc? – 11 Ó duše, ztiš se, věz: Ten do daleka vidí, kdo věčna do hlubin je zvyklý zírati, kdo děl, že láskou jen žít mohou srdce lidí a pýcha v potupě že bude zmírati. On dobře pravdu zná, ač dlouho čeká, mlčí. Zří ve tmách krvavých své děti tápati, zří oči beránků i tesáky zří vlčí, jak stádo bezbranné se strojí sápati. Již jdou, již blízko jsou... Nad houfcem opuštěným se mihl lehký stín. Květ v ruce, sám a sám, jen krátce pohleděl v zrak šelmám rozlíceným a vešel k milým Svým, řka tiše: „Pokoj vám.“ A pobloudilý rod, jenž ruku vrahu líže, sám hanbou nad sebou se zachvěl v úžasu – a v hořkých slzách svět své pravé poznal kníže po věnci trnovém a tichém po hlasu. 1934. 13

TŘI JEZDCI.
Dni záříjové, předvoj podzimu, druh za druhem šly tiše jako ve snu. Již bledým zlatem ověsily břízy a jeřáb v kopci jasným šarlatem – jen vážné jedle ve svém vdovím šatě se tměly proti nebi světlému. Dnes od rána šel drobný, chladný déšť a teprv teď, když slunce zapadalo, zdvihl se vítr, mraky rozehnal a probil cestu jeho paprskům. Mír večerní se snášel na krajinu. Jen vánek občas chvojím zakýval a povzdychl si v oroseném listí. 14 Tam na pokraji lesa, starý bor kde s mlázím ještě nesmělým se mísí, kde lískou, metlicí a ostružinou mýť hustě zarostla, tam pod bukem dva jezdci stáli v tichu podvečerním. Z nich jeden, mladší, ještě jinoch byl. Jen lehce plavé chmýří pokrývalo mu ret a bradu. Jeho modrý zrak byl v dálku upřen jako v zasnění. Hruď jeho prosté krzno halilo a k skráním těsně přiléhala přílba. Meč po boku mu visel. Pravicí žerď třímal korouhve, s níž orlice svá tmavá křídla rozpínala k letu. – Druh jeho starší byl. Let šedesát mu mohlo býti, ale snad i méně, bylť hlubokými život brázdami tu tvář, to čelo rozryl. Slepý byl, jak podle těla držení bys poznal, i nebýt černé pásky přes oči. Byl prostovlasý, z domácího sukna 15 měl hrubé šaty, škorně na nohou. Nos dravčí, silně prošedlý už knír, ten tvrdý rys kol úst – tvář bojovníka, již vyžíhaly válek plameny – byl překrásný ten sivý krahujec! – Zde pod lesnatou horou v mýtině už drahnou chvíli stáli oba jezdci. Les měkce šuměl. Oba mlčeli. Tam v dálce oráč, chtěje doorati, než zešeří se, koně pobízel. Ve světlé výši káně kroužilo, mha noční těžce už se vlekla lukou. A v tichu sotva slyšně zaržál kůň a uškubl si trávy. – Náhle hlavu muž starší zvedl, jak by naslouchal. A vskutku: zdáli zazněl dusot koňský. I jinoch vytrhl se z myšlenek a oživeně obrátil se k druhu. 16 Ten levicí ho chytil za rukáv: „Již jede,“ řekl, „veď mne, Václave!“ – A oba popohnali koně v klus vstříc jezdci, který po silnici pusté se blížil sem. To vysoký byl kmet, jak topol štíhlý, věkem nesehnutý, ač skoro devadesát perných let by schýlilo i tam ty silné duby, bít vichřic hněv a protivenství hrozná v ně tak, jak bila v skráň tu vznešenou. Až ke krku byl upjat v kabátec, měl šedé spodky do bot s holeněmi a na hlavě měl čapku kulatou a zcela bez ozdob. Jen úzká stužka červenobílá středem šikmo k štítku v ní svítila. – I on již spatřil jezdce a koně stiskem pobídl jim vstříc. Dva prsty zvedl k štítku na pozdrav, a jak se usmál, řada bílých zubů se pod převislým knírem zaleskla. – 17 Teď setkali se. Potřásli si rukou. On políbil se s nimi. Všichni tři pak vjeli v rozestoupivší se horu. Září 1937. 18

MODLITBA.
Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, pros za nás Boha, svatého Ducha, Kriste eleison! Nikomu jsme křivdy nečinili, žíti nechávajíce, jsme žili, pravdy jeho každému jsme přáli, hada zlého na prsou jsme hřáli, svatý Václave! Pomoci tvé my žádáme, smiluj se nad námi! 19 Utěš smutné, zažeň vše zlé, svatý Václave, Kriste eleison! Pohleď! Jak Syn boží zrazen, prodán, kříž svůj vleka, zlehčen, trny zbodán, jde Tvůj národ ve smrtelném potu za svět podlý umřít na Golgotu, svatý Václave! Nebeské je dvorstvo krásné, blaze tomu, kdož tam půjde, v život věčný, v oheň jasný Svatého Ducha, Kriste eleison! Ale má-li pravda Páně žíti, musí i zde věrné vojsko míti – a Tvůj národ vždy ji v srdci choval, 20 za ni trpěl, pro ni rytěřoval, svatý Václave! Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě, nedej zahynouti nám i budoucím, svatý Václave, Kriste eleison! Září 1938. 21

PO MNICHOVU. Naše závazky k Československu jsou svaté a neotřesitelné. Edouard Daladier, 14. VII. 1938.
Již tedy není jich, těch svatých závazků... Oč klidněji teď bez nich spíte! Vy bez otčenášků i beze zdrávasků si se svědomím poradíte. My, včera spojenci a vzácných přátel stát, dnes cizinci jsme nevítaní. Příteli do očí kdo pohlížel by rád, když zradí ho a na smrt raní? Když bratra obelže, a v jámu sraziv jej, spoutána v ruce vrahů vydá? Za lásku, za věrnost když černou beznaděj mu smění, žlutý výsměch přidá? – 23 Přítele prodáváš, Francie šílená, za kata pousmání lstivé... Víš, na čí půjde vrub ta v počtech zmýlená, ta zrada krve spravedlivé? Víš, bezcenný jen brak žes draho koupila za svoji čest a naše muka? Výstrahu poslední, ó sestro zbloudilá, už tajemná ti píše ruka! Víš, s cesty sešedši, že ve tmách budeš nýt, vždy hlouběj v bahno zapadati? A v slzách dětí svých svůj pokálený štít že marně budeš omývati? Je svého osudu však strůjcem každý sám. Vy jásáte, my krvácíme. A zbytkem krve své se za svou lásku k vám a za vás hanbou, hanbou rdíme. 1938. 24

DRUHÁ REPUBLIKA. ...do očí vmetnout chci jim železný svůj verš, zalitý hořkostí a zlostí. M. J. Lermontov.
Lid, sotva rozbivší svá stará pouta kletá, ten pilný, skromný lid, zas tedy umírat má za pohodlí světa a jeho vratký klid. Tma vůkol zoufalá a nikde, věčný Bože, úsvitu nevidět. Bandité v Berlíně si pilně brousí nože na marastický svět. A zatím zrazená vlast má se v mukách zmítá, krev uniká jí z ran. Už supů nad hlavou jí lačné hejno lítá a krákajících vran. 25 A vše, co tylo z ní, vše, stát co rozvracelo, jej ssálo, dojilo, co žralo mlaskajíc, teď zvedlo nízké čelo a v houf se spojilo. Jásá: „Hrad vyřízen!“ kdejaký rypec kančí, kdejaký temný pták; nad torsem příšerným své vlasti kankán tančí hlupák i darebák. S Hulváty Kocourkov, hle, státnických pln ctností, se bratří radosten. Ba, nesnesitelna je velkost prostřednosti, jak noci bílý den. Lži hnusné, nestoudné, na národ, huče temně, se valí kalný proud. Nám, ani budoucím, Genie české země, v ní nedej zahynout! 26 Vlastenců jalových jen řinčí fráze hlučná, jež Vraha neraní. Víc ani nechtějí těch trubců srdce tučná a mozky beraní. Šik lidu rozbivše, teď trosky jeho lepí Lupiče u nohou. Kam pošetilci zlí, kam slepců vůdci slepí zem vlekou ubohou? Již Mudřec nedožil se jejich slin a panství, již ne, buď Bohu dík! Dál vlasti sloužiti jde sirý do vyhnanství president-mučedník. 1938. 27

EVROPA V NOC NOVOROČNÍ 1939
Hřála je, hýčkala. Teď zlotřilé té luzy však slyšíc drzý smích, již tuší neštěstí a do mlh, plna hrůzy, se dívá houstnoucích. „Kdo čelit bestiím se odváží?“ si šeptá. „Snad šašek daremný, zem zpěvných Ausonů jenž hanobí a deptá? Či Východ tajemný? Tam Stojadinović, ta zištná duše podlá, zde pýchou zhlouplý Beck. Z Anglie deštníkem chlácholit Běsa hodlá bláhový staříček. 28 Proradná Francie jak pominutá jásá hanbě a zkáze vstříc. ‚Míň cti a studu míň!‘ jí cynik Giono hlásá, ‚a zbabělosti víc!‘ Lid věrný, jediný, jenž za sebe i za ně krev dát byl ochoten, zlí bratři prodali. A vyrvavše mu zbraně, jej katům dali vplen. V koho lze doufati?“ zrak teskný ve tmách pátrá půlnoční hodiny. „Což vskutku kořistí se stane svět, jenž chátrá, té lidstva spodiny?“ A matka od prahu dál potácí se k prahu ležérních dětí svých a v uděšený sluch jí loupeživých vrahů doléhá pustý smích. 1939. 29

BLAHOPŘÁNÍ.
V kancléřství, k Novému roku by přál, sbor diplomatický se shromáždil četně. Doyen, nuncius-kardinál, oslovil Vůdce vřele a vzletně: „V uběhlém roce zvlášť jeden byl den, jenž národy všecky naplnil blahem. Úlevu všem nám den přinesl ten: stáliť jsme těsně před války prahem. V Mnichově skvělý státnický řez ukončil dusné a trapné to léto. Jsem šťasten, že děkovat mohu zde dnes statečným tvůrcům dohody této.“ 30 Tak nuncius-křesťan Führeru přál, Lidumilu a Mírotvorci. A drže se za břicho, Satan se smál, až okna se třásla v pekelném dvorci. 1939. 31

BOŽÍ MLÝNY. A Georges Duhamel. Národ, který se nevzmohl ani na gesto, je zralý pro svůj nový osud. Benito Mussolini, 16. III. 1939.
I. Tik-tak – čas odměřuje věčnosti kyvadlo. Tká zatím Osud a snuje to dějin divadlo, to velké theatrum světa, boj prastarý dobra i zla. Ach, není to opereta, je krvavě vážná to hra – nejrozmanitější role a výjevy kmitnou se v ní: 32 zde válečná kouří se pole, tam ukolébavka zní. V té hře lze čehokoli se nadát. Ba může se stát, že Césara Augusta roli v ní z cirkusu august smí hrát – v ní někdo dělá jen gesta – muž druhdy vykoná čin. Úzká však, strmá je cesta, vedoucí do výšin. II. Je zajisté věcí vkusu v tvář spoutanému plít. A stěží lze, nebudíc hnusu, křižovaného bít. 33 Vy k tomuto činu, pane, jste chvíli si vyvolil, když v zahradě Getsemane lid hrdý číš nejtrpčí pil. Ve tváři vaši slinu, pot krvavý na skráních, ne za svou – za cizí vinu, za přátel zradu a hřích pněl na kříži, přátelům oněm by na čas vykoupil mír. Tu slinou střikl jste po něm, vy – César, vy – kavalír! Je zajisté věcí vkusu v tvář křižovanému plít; a stěží, nebudíc hnusu, lze spoutaného bít. 34 III. Zdálo se, boží mlýny že zapomněly už mlít. Benito Mussolini smí ve tvář číkoli plít, smí zákeřnou dýkou a jedem cestu si raziti vpřed, být konečně Osou a Středem, kol něhož točí se svět, do žen a do dětí v klidu smí syn jeho stříleti, sám Duce pak ze slz lidu si diadém svíjeti, v národů krvi a bolu háv purpurný smáčeti, jak César po Kapitolu v triumfu kráčeti. 35 Gesta, gesta, gesta smí dělati otec i syn. Široká jejich je cesta. Kam vede? Do výšin? IV. Benito Mussolini, já ondy měl podivný sen. Viděl jsem krvavé stíny černých dětí a žen, zničená pole a města, zemi, jež plakala; chřtán tygří, veliká gesta a čenich šakala, já viděl – a ve snu se styděl – nůž do zad vražený, jak šakálek prchá jsem viděl, kňučící, spražený, 36 teď kola, obrovská kola ve snu tom letí mi vstříc, půl pláčou, smějí se zpola, točí se víc a víc – – až rozmachem rázným a spěšným vás do zubů popadla a mrštila paňácou směšným do hlubin propadla. 1939. 37

NEVILLE CHAMBERLAIN.
Teď právě přijel z královského hradu. Usedá znaven... Rukou opřel bradu. Je obzor světa těžce zachmuřen a zvěsti Jobovy jdou ze Západu. A náhle v mysli celou vidí zas tu trapnou, hanbyplnou Iliadu... Tak zbůhdarma se snížit před chámem! Tak na lep sednout prolhanému hadu! Mnichov! Jak bejlí, jež tam zasili, již rozlezlo se po evropském sadu! Bonnet, Flandin, Laval, Barthélémy... Jidášů bídných dlouhou vidí řadu. I šaška zlého, jenž jak hyena, nůž v kapse, za tygrem se plíží vzadu. – 38 Mnichov!... Kdo tehdy křivdu sil a pláč, teď sklízí vraha smích a přátel zradu... A na svou myslí vlast a na svůj lid. Co dal mu? – Slzy, krev a přízrak hladu. I umučené země vzpomíná, proti níž podlou zvedl kruciadu. l národa, jejž chladně vydal v plen sekeře katů, skřipci Torquemadů. Již ví, že s nectí vejde do dějin, a klnout slyší sirot myriadu. Níž k prsům stařec hlavu nachýlil. K srdci mu stoupá děs a vlna chladu. 1940. 39

ČERVEN 1940. Oh oui, nous l’aimions, la belle, douce France. Z rozhovoru.
Sem sklenku, Castagnou! Teď burgund naliji a na vlast Vaši ťukneme si. My milovali ji, tu starou Gallii s jejími zámky, chlumy, lesy, s řekami hravými, přístavů lomozem, s prosluněnými vinicemi, tu sladkou Francii, ach, líbeznou tu zem, nejlíbeznější mezi všemi: třpyt modrých zálivů i bílé dálky cest, křik racků v skalách na pobřeží, vsí moudré mlčení, vzrušený hovor měst, sepjaté dlaně štíhlých věží, 40 my milovali ji, tu Vaši Francii, ach, všeho nevypověděti! – něžně jak milenku my milovali ji a s úctou jak svou matku děti... Jak nemilovat ji? Vždyť César Cascabel plul na kře s námi okeánem! A kdo z nás v chlapeckém se srdci nezarděl obdivem, pýchou nad Briantem? S paluby „Racka“ zní tam dosud Jiskry smích a bičík práská Korkoranův. A pro hůl maršálskou co den z vrat otcovských si vyjíždí sto d‘Artagnanův. Jak nemilovat zem, kde tleská dosavad stín Athův, Porthův, Aramidův, vida, jak šibal-bůh do chámských buší zad, či slyše pathos bouřit Cidův! 41 Jak nemilovat zem, kde slávy pln je vzduch a žít je velkým dobrodružstvím? Kde krásu dojímal a podmaňoval duch a krása hrdým vládla mužstvím? Kde opilec a rváč, dítě a kavalír, poeta vždy a šašek chvílí, Cyrano ubohý už našel srdci mír, kde chochol jeho vlaje bílý... Oh oui, nous l’aimions, la belle, douce France – nadšenou láskou, mladou, vděčnou; my milovali ji, vlast Uměn všech a Krás, Francii velikou a věčnou. Až v duše hlubinách se jinoch zachvíval, když buřič Rolla zhrdal Kristem, když srdce básníka zlý vichr vášní rval a zmítal jím jak mrtvým listem. 42 Rodičko svobody! Tvých revolt prapory nad mládím naším bouřně vlály, do našich zněly snů Tvých polnic hlaholy a zářily Tvé kathedrály. Rytmy Tvých modliteb i gavot líbezných jak víno Tvé nás opájely a zrakem planoucím Tvých orlů vítězných jsme provázeli rozlet smělý. Z Tvých laboratoří myšlenek světlý roj se rozlétal jak včely s česla. Tys v čapce frygické tyranům smrt a boj i meč všem porobencům nesla. A Klio vznešená na Moiry znamení když odhrnula dějin clonu, co hoch Ti přísahal v blouznivém nadšení, to vyplnil muž u Terronu. 43 Pak v lidstva jásotu když rozezněl se zvon a Barbaru meč vyrván z pěsti, v ulicích tančili jsme s Tebou, Madelon, plakali s Tebou slzy štěstí. Až strašný přišel den... Vlast, udeřena v líc, vrávorá, zkrvavená vdova... A srdcím zdrceným se zašklebila vstříc tvář Medusina od Mnichova. Dnes, v zlý a temný čas, úzkosti plni zas, my země ptáme se i nebe: „Francie! Francie! Nás která zradilas, chceš ještě zradit samu sebe? Rci, krví nečistou, jak tenkrát v Slávy dny, zas napojíš svých rolí hrudu? Či v hanby pelechu se splichtíš s katany jak děvka beze cti a studu?“ 1940. 45

ARTURO TOSCANINI.
Zahráti mu kdysi povelel usurpátor hymnu fanfaronů. Hrdě odmítl a z vlasti šel, azurových nepotřísniv tónů. Bravo tomu, kdo byl hotov pít protivenství, ne však špíny číši: umělci, v němž lze i muže ctít. Jeho jméno ve své srdce píši. 1940. 46

DUCE! DUCE!
Svítě očima a zježiv chvost, podlý šakal, zbabělec a chlubil, tygrem odhozenou hryže kost, štěkal do světa, že býka ubil. Dlouho se tak chvástal troufale, až sám uvěřil své statečnosti –: žalně spráskán, vyje zoufale, prchá ze vsi zpět k své holé kosti. – Plení Pruhovaný ohradu, za ním šakal jako stín se plouží. Zase ponížen, zas o hladu, na bezcitnost zlého světa touží. 47 Jeho pán a mistr budil děs, svět ho proklínal a nenáviděl. Ale nejpovrženější pes jako šakal skučeti se styděl. 1941. 48

FUSSIEN DOMINOIS.
Měl rád svou Francii, měl rád svou sklenku vína, k nám s láskou stál i s umu zralostí. Pád vlasti zabil ho. A hanba, rozvrat, špína. To čestné srdce puklo žalostí. Na dějin pranýři vlast jeho stojí nicí, stín viny na čele a sklopen zrak. Kdo však je onen muž, ten s rozcuchanou kšticí, jenž skřipcem v ruce posunkuje tak? Ten brunet s tvářemi i nosem znachovělým a hlasem naprasklého fagotu, jenž přikrýt snaží se svým pláštěm povetšelým své kleslé matky trapnou nahotu? – 49 A my, jimž milenkou i moudrou učitelkou, ó sladká Francie, jsi bývala, my, kteří znali tě vždy vznešenou a velkou, k níž staletí se s úctou dívala, my, oběť slepoty a sebelásky scestné tvých synů, ubohých svou malostí, vše zapomínáme pro jedno srdce čestné, jež nad tvou bídou puklo žalostí. – Nechť stane před zrakem i příštích pokolení ten smavý piják, věčný proletář, než slinu pohrdy a kámen zatracení té jeho matce vmetnou v bledou tvář. 1941. 50

PO ZPRÁVĚ O LIDICÍCH.
Kdybych stromem byl a rostl z jejich země, možná že by studem uschl život ve mně, a kdybych byl skalou neživou a chladnou, snad bych zrudl hanbou, strašnou, bezpříkladnou. Zabil člověk bratra, sbohem dal svým dětem, do ruky vzal kyj a na pouť dal se světem, po lesích se honě jako zvíře štvané, hlavu k zemi kloně, pije slzy slané. Ale panské plémě zlodějů a lhářů, tupých otroků a katů-otrokářů, národ zlý a hrubý k úžasu všech lidí znamením se chlubí, za něž Kain se stydí. 1942. 51

MATČINY OČI.
Když v černém bahně lži zem dusí se a topí a život není již než zlá a trudná věc, ne víc než krutý žert, jejž kdosi s námi tropí, a svět jen ponurý a truchlý blázinec – když z pekel propasti i s výšin modrozlatých se chechtá starý Lhář a syčí chladná zlost, a jakož psáno jest, už na všech místech svatých stanulo spuštění a mrzká ohavnost – když otrok odporný ne za hrst ztuchlé rýže, leč z celé duše psí, jíž imponuje kat, ne pouze pánův bič – i jeho nohy líže, ba samu sekyru, jíž zítra bude sťat – 53 když srdce nadarmo sled ruky Boží hledá v tom lidském svědomí i věčném řádu hvězd – ty, tichých očí dvou vstaň, připomínko bledá, ať znovu zašeptá: „On jest, On přece jest.“ 1942. 54

BEZ NÁZVU.
Hermanne Hesse, básníku, jehož jsem ctil a si vážil, Oskare Wöhrle, básníku, kterého měl jsem tak rád, stín malého chlapce stanul mezi mým srdcem a vámi, dívá se na mne, zůstává stát. „Vladimír říká, že nebude zvedat již k pozdravu ruku,“ bzučí to v třídě jak v úle, je vzrušen školáčků svět. „Protože Němci mi tatínka sťali,“ dí vyslýchán chlapec, jasně a zpříma, ač chví se, je vzlykotu blízek a bled. Vládíčku, mučedníčku, vlast celá nad tebou pláče, nad tebou, české ty dítě, zmučenou líbe ti tvář. Vládíčku, dušinko krásná, tvůj tatínek z nebe se dívá, vidí tě, srdce mu zpívá, v očích má slzy a zář. 55 Hermanne Hesse, básníku, jehož jsem ctil a si vážil, Oskare Wöhrle, básníku, kterého měl jsem tak rád, stín malého hrdiny stanul mezi mým srdcem a vámi, stín tichý zůstal tam stát. 1943. 56

SICILIÁNA. Quos perdere vult, dementat.
Jak ztratil by už všecek stud a cit a v stádo divokých se zvrhl sviní, tak řádí zas. Což vztekl se ten lid? Proč jméno své i duši svou tak špiní? A Bůh? Ten spí? – Jen strpení a klid! On mlčí sic, leč dobře ví, co činí: vzal rozum těm, jež hodlá zahubit – jež, ohromen, sám Satan z hříchu viní. 1943. 57

TOULON. Allons, enfants de la Patrie! Le jour de gloire est arrivé.
Kouř po nebi se valí a houstne v truchlý mrak. Tam dreadnought ještě pálí, tam potácí se vrak, tam křižník na bok lehá jak pardal raněný, žár z jeho útrob šlehá a rudé plameny. Loď za lodí, ó hoře! v bezednou klesá hloub... Pak zavřelo se moře, mizí i dýmu sloup, jen k Soudci vin a hříchů sten letí do nebes: 58 „Francie moc a pýchu hrob chladný zhltil dnes.“ – Růžovoprstá zoře už zlatí nebes báň. Celuje vánek moře zelenomodrou pláň – tu náhle přelud luzný se noří z jasných vln. Je překrásný i hrůzný, je vznešenosti pln. Má oslnivé tělo a vlasy vlající, jak úběl čisté čelo, zrak hrdě plající ta žena, z vod jež vstává jde zář a síla z ní, jak nad hlavou teď mává hořící pochodní. 59 –
Toť ona – těšitelka a moudrá rádkyně. To naše vlast je velká, matka i vládkyně. Je vina vykoupena a smyt je každý hřích. Zas krásná, očištěna hrdinstvím synů svých, jak Anadyomené, jak přelíbezný sen z hlubiny rozvlněné se noří v tříšti pěn – a do dálek již letí a bouří její hlas: „Den slávy vzešel, děti! Allons, enfants! Je čas!“ 1944. 60

FLORINKA.
l. Srdcem lesů, zlatou lesů bájí koncem října šel jsem do Podhájí. Na Lisovském kopci u hájenky zvědavost jsem vzbudil mladé fenky. Prohlédla si mě a očichala, pohladit a polaskat se dala, a když na pouť další jsem se vydal, pejsek – nastojte! – se ke mně přidal. Křepeláček byl to zlatohnědý s moudrými a veselými hledy. Do lovu se dal: tu zmizí v lese, kdesi z dálky štěkot slyším temně, tu zas jako šipka přižene se, 61 všecek zrousán lichotí se ke mně. Hodiny jsme spolu putovali – poetické dostal jméno: Flora – poznali se, přáteli se stali – – a čas plyne, ruit, ruit hora... Než se nadáš, nežertem se stmívá – a já kdesi ve Žlebích jsem zbloudil. Nocleh v lese? – Jiného co zbývá? – Ale pejsek jinak o tom soudil. Šuká, pátrá – pak mě volá, štěká. Vskutku – cesta! Na mne na ní čeká. Vesele jsme spolu vykročili, do podhájské školy dorazili. II. Pro Florinku do třídy jdu zrána. Pejsek radostí div nezešílí. Po břiše se plazí, líže pána, ocáskem zas o zem tluče chvílí... Královsky jsme v Podhájí se měli, 62 na včerejší strasti zapomněli. Co však naplat! I když je nám smutno, pomýšleti na návrat je nutno. – Florinko, dnes rozloučím se s tebou, na zpáteční odevzdám tě cestě. Což tě mohu do Prahy vzít s sebou? Tebe, tvora z lesů, mučit v městě? – Poobědváme a nemeškáme: mořem lesů znovu v pouť se dáme. K večeru jsme došli před hájenku. Majiteli odevzdal jsem fenku. Nevlídně ji uvítal pan hajný, člověk s tváří chladnou, nepříjemnou. Vidím: pes má k němu odpor tajný. A jak bolestně se loučí se mnou! Hlavičku zas ještě po mně točí – plny žalu jsou ty věrné oči – nežli, svěsiv chvost, jen z donucení, pomalu se všoural do stavení. 63 III. Hajný Šorm? – Ach, to je ten, co v máji ruské zběhy zatkl, v lese spící. Stvůra Fritzova. Kraj celý zná ji. Padouch, Němcům bratry zrazující. Ničemo! A tebe má mít ráda? Beztoho ji týráš, podlý slouho! Na spolupoutníka-kamaráda v Praze ještě vzpomínal jsem dlouho. – V prosinci mi došla zpráva z domu: Šorm už vyřízen je partyzány. Fritz ho pochválil – a oni k tomu přidali mu do břicha tři rány. Ani moc prý nebudí to vzruchu. Psu psí smrt! tak slyšet prý je všude. A pes Flora, dodávám já v duchu, život lidštější mít možná bude. 1944. 64

7. LISTOPAD 1917.
Vichřice strašlivá... Leč ze tmy, z hniloby uhnětla silný stát – a lidu drahý, blízký. A uvaž: nebýt jí, co s námi bylo by, když na lup Evropou se pustil zloduch nízký? Ba, lépe chápeš dnes: ti s rudým praporem a s písní Petrohrad kdo carský šturmem brali, ti nejen za svou věc – i za nás, naši zem, za život našich Čech tam tehdy umírali. Když zrno zaséváš, zda víš, čí skojí hlad chléb z něho zrobený, ať kamkoli je vsiješ? A které země syn ti bude děkovat, za volnost člověka ať kdekoli se biješ? 65 Vždyť zlatý slunce jas na celý padne svět, když bouře očistná mrak dusný rozervala. – Tu ruku pohladit, jež, tuhnouc, naposled tam v mlze podzimní se tenkrát zaškubala... 1944. 66

NEMESIS.
Z dějin hlubiny temné výkřik varovný zní, armády mučedlníků přízrak žalobný vstává. On o vině mluví a trestu – i možnosti poslední, kterou dnes přísná a bdělá Kormidelnice ti dává. – Kdo stál by o jejich krev, o jejich životy hmyzí? Zhoubné hlízy však rodnou nutno je zbaviti zem. Cizoty zlobné a zpupné, havěti chladné a cizí: do děr ať zaleze zpět, zkad kdysi se vetřela sem! – Příliš, ach, bývala vlídna země ta vznešená k nim, dlouho na srdci, dlouho hadí to plemeno hřála. Málo snad poznala strastí za vše, co dávala jim? Málo chasa ta zlá, slz málo ještě ji stála? Vždyť za vše k vám plni jen zášti, plni jen pohrdy jsou, za vše jen od věků zavile o život váš usilují. 67 Již nyní pro šíje vaše zas nová osidla strou, pro vaše ruce již nyní vskrytu zas okovy kují. – Ty pravíš, ten s vámi že cítil, onen že neškodil vám? Z trpké moudrosti věků jak málo ses dovedl učit! Katanem vaším ten-onen právě-li nebyl snad sám, kdo za jeho syny či vnuky, bláhový, bude ti ručit? – Ó slyš jen, šibenic těch jak sténá a žaluje les! Ó slyš jen, okeán slz jak burácí neobzírný! I v pekle jich zločiny temné ošklivost budí a děs a za krve tolik a muk trest každý příliš je mírný. – Či nevíš, co starý ten kat, pýchou zas třeště a zpit, pro vás již chystal, jsa jist, k němu že Niké se skloní? Z té hrobové jámy už nikdy nebyl by povstal tvůj lid, kdyby, jak hodlali pevně, byli jej srazili do ní. A trestem až na popel bílý těch černých-li nesžehneš vin, železným nevymrskáš-li prutem lhavého hada, klnout, po právu klnout synův bude ti syn, na špalek popravčí v hrůze z tvé viny hlavu zas klada. 1944. 68

„LESY ŠUMÍ.“
V pasekách slunných divoženek stíny, v hromadách listí skřítků suchý smích, zelenozlaté habrů baldachýny, honosný purpur buků královských, zlatohlav břízek s běloninkou korou, kosmatých smrků vážný, chmurný tým – ó lesy, lesy pod Žákovou horou, jste překrásné v tom hávu podzimním, jste překrásné, když perlí se a hraje mdlé slunko října v mechů zeleni, i v nocích měsíčných, když kapraď zraje a v houštinách řvou láskou jeleni, 69 jste překrásné, když stříbrná a tichá v mrazivém ránu pára stoupá z hor, i Boreas když běduje a vzdychá a s chvojím dlouhý vede rozhovor, i v jasu poledne i v temnu nočním, jímž bludička se míhá zděšeně, jste divukrásné v každém rouchu ročním a nad vše v říze zlaté jeseně. – – Jak letí čas! Již ztichly vzdechy laní, již do mlh zašel teskný listopad – – a náhle Zima, přísná, šedá paní, si vztyčila svůj pyšný, pevný hrad z průzračných ker a ze třpytného jíní s mohutným náspem sněhu kolemkol, hrad se stem věží, řadou skvělých síní, jichž okna planou v mlčelivý dol, 70 po krátkém dnu když s výčitkou se sklání zrak slunce zarudlý tam za horu, prve než v nebes široširé pláni se vzejmou ohně hvězdných táborů, prve než zvolna hlubokými sněhy a těžce půjde adventová noc – ó Zimo, Zimo, plná hrůz i něhy, tvá je teď sláva, království i moc, buď milosrdna k počavším už lánům, i k osevu, jenž v jejich lůnu spí –: na srdci lesů chlapcům-partyzánům dej oddech, klid a teplé bezpečí! 1944. 71

ŠESTNÁCTILETÁ. + 14. II. 1945.
V ústech dvě perliček šňůry, ve zracích zornic brillanty. Směje se? Či to snad shůry bůžek nám nalévá chianti? – Pro koho voní a září kvíteček rosný a bílý? Kdo s rozradostnělou tváří pln něhy kdys nad ním se schýlí? Pro koho tolik té krásy, půvabu, lásky a dobroty? Zda záležet, kvítečku, dá si? Zda ocení všecky tvé hodnoty? – – Na nebi ohnivá ruka zlověstná píše znamení. 73 Svět chvěje se, láme a puká, svět hroutí se v lijáku kamení. Úzkostně sirény vyjí. Kdo po mně to vztahuje rámě? Kam před ním se uteku, skryji? Domů! K tátovi! K mámě! Rychle!... Děvčátko běží... Rychlejší smrt je hladová. Na dlažbě kvíteček leží. Sbohem, Evičko Ladová! 1945. 74

PŘEDJAŘÍ.
Co stružek, pramínků – a každý tolik řečí! Hned vodou ve sněhu se každá šlépěj plní i v útlém ozimu, zkad uhání pár srní, zvětřivší nebezpečí. Blátivou silnicí se k městu voják loudá. Že Rus je na Odře? Děs na Rýnu a zmatek? Vzal čert i vlastní krov a nejen v Polsku statek, jímž Führer vnadil blouda! A ranec přehodiv, dál k nádraží se plouží. Je k vlaku věru čas! Kam však by spěchal tuze? Jej baví cestář víc, jenž vodu svádí k struze, lesk slunce v kalné louži, 75 i skřivan v blankytu, jenž houby staraje se, zda Němčík poslouchá, svých trylků bůstky střásá: „Christos voskres!“ už rusky šibal jásá. Vo istinu voskrese! Březen 1945. 76

NA VELKÝ PÁTEK. Le fonds humain ne change pas. Anatole France.
Zhluboka dýše polí nahá hruď, vzduch tetelí se nad vyhřátou mýtí, v luk matné rzi se leskne mokřin rtuť – či to už trsy sněženek tam svítí? Ach, jaký den! Klid v nebesích a záře: poslední stopy zimních trampot zlých dnes mladý ženich vylíbat chce s tváře nevěstě-zemi v šatech svatebních. Jas, ticho. Potulný jen vánek z jihu se k skráním lísá vlnou lichotnou. Ospalá v slunci dřímou skaliska – dnes při pašijích zotvírá je víla – i s věží nízkou kostelík i chatrč tam za vsí, dobrý lov kde na dnešek, 77 dík zradě, Jagdkommando ulovilo: dva partyzány, v léčku vlákané. – Jas, ticho, mír. Ten blankyt bezedný! Ta země, blaženstvím jež omdlévajíc, pluje a pluje mořem vesmírným a potápí se v jeho třpytu zlatém. Ó, Synu člověka! Je krásný svět, jak druhdy byl, ta Tvoje zem, jež znovu se vzdává prudkým jara polibkům. A stejně svítí zas Tvé věčné slunce na zlosyny i na spravedlivé. Ne, nezměnil se ani lidský rod, to pokolení zlé a cizoložné, dav proradný, jenž Hosanna! dnes křičí a zítra: Ukřižuj ho! Ukřižuj! Až dodnes velikosti nesnáší, až dodnes proroky své kamenuje. A stejně marno jako před věky je umírati za tupé to stádo. – Ba věru málo, na povrchu jen 78 proud času bystrý mění tvářnost světa – tam v hloubce vše, jak bylo, zůstává, vše bezmála. Jen srdce Jidášů jsou možná chámštější a otrlejší, víc přivykly už řemeslu jich duše a levněji jsou tuším na prodej. – Zhluboka dýše polí nahá hruď, korálky tónů skřivan s výše roní, již kvete líska, raší potměchuť, háj vzlyky lásky zní a mládím voní. Ach, jaký den! Ten lazurový lán! Ta země, v něm se shlížející v žasu! Vesmírný s šumem brázdí okeán, ztopena v jeho stříbromodrém jasu... 1945. 79

ONI.
Zhrdali pravdou a věřili v lež. Zbožnili moc a smáli se právu. Z lebek a hnátů si vztyčili věž plemene pánů na větší slávu. Hůl ctili a pěst a otrocky vždy se klaněli ohně a železa síle. Sloužili Zlu. A teď hrozí se mzdy, dělníci horliví o temném díle. Svět zepsuli v žalář a dali mu řád krutosti, zvůle a pýchy a zlosti. Teď, pokrytci, na bílé beránky hrát by si chtěli a lísat se k Prozřetelnosti. 80 Zpupní a hrabiví, hloupí a zlí, vlást světu že budou, se chvástali kdysi. Teď třesou se v děrách, kam zalezly ty zbabělé myši, ty odporné krysy. Teď třesou se, bouře už slyšíce řev, ti, svévolně vítr kdo sili a sili. Teď vědí, jak chutnají slzy a krev, kdo smáli se, dokud jen druzí je pili. Kdo smáli se, sousedův pleníce dvůr, a smáli se, z rodné když líchy ho hnali, a ještě se smáli, ó stvůry všech stvůr, když mučili děti a popravovali. Dlouho se smáli. Teď přešel je smích a na srdce studená hrůza jim sedá. Leč zatím již, zváživši vinu a hřích, meč plamenný bohyně k úderu zvedá. 81 Zříceninami honosných měst jak bezdomí psi se teď o hladu plíží. I ve spánku děsí je zaťatá pěst odplaty přísné, jež blíží se, blíží. Hrozí se trestu a bojí se ztrát a často už do hlav se zoufale tlukou. Kdy však – a budou se vůbec kdy bát svých, nevinnou krví zbrocených rukou? Březen 1945. 82 POSLEDNÍ RADOST. Čerň vlhkých oranisk, modř dálek zšeřelá, kde k nebi žalují ty lesy zplundrované; a měkkost lichotná i zeleň nesmělá těch lánů hedvábných, kde klíčí žitko rané. Zde pod keř usedl si oráč k svačině, k zemi se zahleděl a přemítati jme se. Je zrno v bezpečí v tom klínu matčině a pole bohdá nám už Němec neodnese. Na drnu travnatém již rosné kapky schnou, jak slunce dubnové se valí modrou bání. A Jíra-chalupník zas rukou mozolnou se opřel o kleče a kravky popohání. 83 Ví, sám že úrodu již bude sklízeti, že jeho bude zas, co horký pot ho stálo; ví, že už odvléci ji nedá zvířeti, jež po šest hrozných let jak upír krev nám ssálo. – Kéž požehnána jest a hojná! Zbude snad i skýva pro toho, kdo pro něj písně skládal, kdo věřit učil ho a nikdy nezoufat, kdo dal mu vše, co měl, a nemnoho jen žádal. Leč jiných písní pln snad bude nový svět a k pěvci zašlých let už nebude se znáti... Jak slunce, skrze mrak jež blesklo naposled, i tehdy nesmírná jej radost bude hřáti –: že po těch lučinách, zkad vod zní rozhovor, i v sadě rašícím, kde stkví se jara kvítí, že po těch skalinách, kde dumný šumí bor, řeč otců posvátná již navždy bude zníti – 84 ta řeč, jíž věren byl, ta řeč, již miloval, v níž spřádal dumy své a z níž své verše koval, již jako drahokam vždy brousil, piloval a jako zornici svých očí opatroval. Duben 1945. 85

NA PAMĚŤ LADISLAVA MORAVCE, mistra kadeřnického, který dne 7. května 1945 padl na barikádě v Žižkově.
Legenda vypráví, že občas, když se stmívá, Ten, jenž svět miloval a dosud miluje, prý městem tichnoucím se tajně procházívá, chvílemi v ulicích se k zemi schyluje, a s něžným úsměvem a dlouho prý se sklání nad sledy po krvi na dlažbě špinavé, šeptaje, většího že není milování, než kdo by duši svou dal za přátely své. 1945. 87

BALLATA.
Již promine nám lord Pharisean a lady Hypocrisia snad taky –: my štítíme se žíti s vlkodlaky, my toužíme je dostat z domu ven. Upíra na prsou již nechcem hřát; příšeru, dychtivou, ať bdí či dříme, nám ssáti krev – již krmit nehodláme. A poslední, kam půjdeme se ptát, zda domov svůj si zabezpečit smíme, jsou Vaše Lordstva, z Mnichova jež známe. S nimi i s Vámi zkušenost již máme. A znajíce tak dobře jejich rejdy, Váš charakter, my Lord, Váš cit, my Lady – my dostanem zlé hosty z domu ven. 1945. 88

U POMNÍKU SVATÉHO VÁCLAVA.
Nemaje přítele v tom chladném světě širém, zrazen a vydán vplen zlé pekel zplodině, Tvůj národ zmučený jen k Tobě v hoři sirém se mohl přivinout v své těžké hodině. Vida, že okřívá, v Tvůj zbožný kult se hrouze, lží nízkou o Tobě ho zmást chtěl Satanáš. K výšinám zahleděn Tys usmíval se pouze –: věděls, že nezklame ten lid, jejž věky znáš. A hle! Ač zdálo se, že celá zem se vztekla, zhrdaje hrozbami i chvástem katana, Tvůj národ, kníže náš, ni v samé tlamě Pekla nezapochyboval, že potřeš Satana. 89 Řvou dosud chřtány děl, smrt chrlí tanků hlavně, Běs rve se zoufale, to však už jisté jest –: že z noci krvavé Tvůj národ vyjde slavně, živ, mukou posvěcen – a zachovav si čest. Zpod přílby bronzové zas usmíváš se jemně vstříc čistým nebesům, již zoří blednoucím. Než srdci věrnému oč lehčí bude země, když ví, že zahynout již nedáš budoucím. 1945. 90 POZNÁMKY
K básni „Urbi et orbi“. Byla napsána v roce 1934 a otištěna v roce 1935 nebo 1936 v „Českém slově“ – k přání šéfredaktora K. Z. Klímy z důvodů mezinárodně politických pod krycím názvem „Catilina“. K básni „Po Mnichovu“. Daladier řekl: „Nos engagements envers la Tchécoslovaquie sont sacrés et inéluctables.inéluctables.“ K básni „Blahopřání“. Papežský nuncius v Berlíně, kardinál hrabě Orsenigo, mluvě jako doyen diplomatického sboru, řekl dne 12. ledna 1939 při novoročním slyšení v kancléřství doslova toto: „V dlouhé řadě dní uplynulého roku byl jeden tak radostný a slibný, že je posilou a radostnou nadějí tohoto dne vzpomínati. Tento den, kdy se sešli v Německu neočekávaně čtyři státníci, aby v těžké hodině uzavřeli dohodu, pro mír tak rozhodující, naplnil všecky národy radostí. Jako zástupci těchto národů, kteří spolupracovali k míru, jsme šťastni, že můžeme na konci tohoto dějinného roku vzdáti veřejně hold statečným tvůrcům této dohody“ atd. atd. K básni „Evropa v noc novoroční 1939“. Šašek daremný = Mussollni. – Bláhový staříček = Chamberlain. – Jean Giono – francouzský poraženecký spisovatel a kolaborant. K básni „Boží mlýny“. Georges Duhamel, člen Francouzské akademie, zastal se nás skvělým otevřeným listem Mussolinimu. List vyšel dne 28. března 1939 v pařížském „Figaru“ a jeho opisy kolovaly tajně u nás. [91] K básni „Neville Chamberlain“. Bonnet, Flandin, Laval, Barthélémy – jména francouzských politiků, kteří zneuctili svou vlast zradou, spáchanou na Československu, a prací pro Hitlera. Barthélémy, profesor práv na Sorbonně, dokazoval zvláštním spisem neplatnost naší spojenecké smlouvy s Francií. – Zlý šašek = Mussolini. K básni „Červen 1940“. Motto zní česky: „Ó ano, milovali jsme ji, tu krásnou, sladkou Francii!“ – Ke strofě 7.: „Šibal-bůh do chámských buší zad“, to jest Merkur do zad sluhy Sosia v Molièrově komedii „Amfitryon“. – Ke strofě 11.: Rolla, hrdina stejnojmenné básně Alfreda de Musset – Srdce básníka t.j. Paula Verlainea: „Et je m’en vais au vent mauvais qui m’emporte deçà, delà, pareil à la feuille morte...“ (A já odcházím ve zlé vichřici, která mnou pohazuje sem a tam jako mrtvým listem...) K básni „Fussien Dominois“. Fussien Dominois, francouzský politik a publicista, který oddaně sloužil naší věci. Po nějaký čas žil v Praze. K básni „Siciliána“. Motto zní česky: Koho chce (Bůh) zahubit, toho zbaví rozumu. K básni „Toulon“. Motto je začátek Marseillaisy a zní česky: „Vzhůru, dítky Vlasti! Den slávy nadešel.“ – Historicky je báseň omylem, neboť francouzská eskadra v Toulonu, nedbajíc [92] výzvy generála de Gaullea, neodplula do Afriky, aby se dala k disposici spojencům, nýbrž dala přednost sebezničení. Nejsa v době vzniku básně dostatečně informován, napsal jsem ji bona fide a proto ji ve sbírce ponechávám. Tím spíše, že Francie svým hrdinským bojem za svobodu plně se rehabilitovala. K básni „Nemesis“. Kormidelnice – Nemesis, zobrazovaná často s kormidlem. K básni „Lesy šumí“. „Lesy šumí“ = heslo, jímž londýnský rozhlas dával za války pokyny partyzánům, operujícím v lesích pod Žákovicí na Českomoravské vysočině. K básni „Předjaří“. Christos voskres! = Kristus vstal z mrtvých! – Vo istinu voskrese = V pravdě vstal z mrtvých! K básni „Na Velký pátek“. Motto je po česku: „Lidská podstata se nemění.“ K básni „Na paměť L. Moravce“: Akkusativ „přátely“ podle bible Kralické.
[93] OBSAH
Urbi et orbi (1934)11 Tři jezdci (1937)14 Modlitba (1938)19 Po Mnichovu (1938)23 Druhá republika (1938)25 Evropa v noc novoroční 1939 (1939)28 Blahopřání (1939)30 Boží mlýny (1939)32 Neville Chamberlain (1940)38 Červen 1940 (1940)40 Arturo Toscanini (1940)46 Duce! Duce! (1941)47 Fussien Dominois (1941)49 Po zprávě o Lidicích (1942)51 Matčiny oči (1942)53 Bez názvu (1943)55 Siciliána (1943)57 [95] Toulon (1944)58 Florinka (1944)61 7. listopad 1917 (1944)65 Nemesis (1944)67 „Lesy šumí“ (1944)69 Šestnáctiletá (1945)73 Předjaří (1945)75 Na Velký pátek (1945)77 Oni (1945)80 Poslední radost (1945)83 Památce Ladislava Moravce (1945)87 Ballata (1945)88 U pomníku sv. Václava (1945)89
[96] Petr Křička BĚSOVÉ Básně. V obálce a se 7 dřevoryty Karla Štěcha vydali nakladatelé Kvasnička a Hampl v Praze Graficky upravil Jaroslav Šváb Vytiskla Mladá fronta v nákladu 3000 Cena Kčs 48,– KMEN
E: mk; 2005 [97]