FLORINKA.
l.
Srdcem lesů, zlatou lesů bájí
koncem října šel jsem do Podhájí.
Na Lisovském kopci u hájenky
zvědavost jsem vzbudil mladé fenky.
Prohlédla si mě a očichala,
pohladit a polaskat se dala,
a když na pouť další jsem se vydal,
pejsek – nastojte! – se ke mně přidal.
Křepeláček byl to zlatohnědý
s moudrými a veselými hledy.
Do lovu se dal: tu zmizí v lese,
kdesi z dálky štěkot slyším temně,
tu zas jako šipka přižene se,
61
všecek zrousán lichotí se ke mně.
Hodiny jsme spolu putovali –
poetické dostal jméno: Flora –
poznali se, přáteli se stali – –
a čas plyne, ruit, ruit hora...
Než se nadáš, nežertem se stmívá –
a já kdesi ve Žlebích jsem zbloudil.
Nocleh v lese? – Jiného co zbývá? –
Ale pejsek jinak o tom soudil.
Šuká, pátrá – pak mě volá, štěká.
Vskutku – cesta! Na mne na ní čeká.
Vesele jsme spolu vykročili,
do podhájské školy dorazili.
II.
Pro Florinku do třídy jdu zrána.
Pejsek radostí div nezešílí.
Po břiše se plazí, líže pána,
ocáskem zas o zem tluče chvílí...
Královsky jsme v Podhájí se měli,
62
na včerejší strasti zapomněli.
Co však naplat! I když je nám smutno,
pomýšleti na návrat je nutno. –
Florinko, dnes rozloučím se s tebou,
na zpáteční odevzdám tě cestě.
Což tě mohu do Prahy vzít s sebou?
Tebe, tvora z lesů, mučit v městě? –
Poobědváme a nemeškáme:
mořem lesů znovu v pouť se dáme.
K večeru jsme došli před hájenku.
Majiteli odevzdal jsem fenku.
Nevlídně ji uvítal pan hajný,
člověk s tváří chladnou, nepříjemnou.
Vidím: pes má k němu odpor tajný.
A jak bolestně se loučí se mnou!
Hlavičku zas ještě po mně točí –
plny žalu jsou ty věrné oči –
nežli, svěsiv chvost, jen z donucení,
pomalu se všoural do stavení.
63
III.
Hajný Šorm? – Ach, to je ten, co v máji
ruské zběhy zatkl, v lese spící.
Stvůra Fritzova. Kraj celý zná ji.
Padouch, Němcům bratry zrazující.
Ničemo! A tebe má mít ráda?
Beztoho ji týráš, podlý slouho!
Na spolupoutníka-kamaráda
v Praze ještě vzpomínal jsem dlouho. –
V prosinci mi došla zpráva z domu:
Šorm už vyřízen je partyzány.
Fritz ho pochválil – a oni k tomu
přidali mu do břicha tři rány.
Ani moc prý nebudí to vzruchu.
Psu psí smrt! tak slyšet prý je všude.
A pes Flora, dodávám já v duchu,
život lidštější mít možná bude.
1944.
64