FUSSIEN DOMINOIS.

Petr Křička

FUSSIEN DOMINOIS.
Měl rád svou Francii, měl rád svou sklenku vína, k nám s láskou stál i s umu zralostí. Pád vlasti zabil ho. A hanba, rozvrat, špína. To čestné srdce puklo žalostí. Na dějin pranýři vlast jeho stojí nicí, stín viny na čele a sklopen zrak. Kdo však je onen muž, ten s rozcuchanou kšticí, jenž skřipcem v ruce posunkuje tak? Ten brunet s tvářemi i nosem znachovělým a hlasem naprasklého fagotu, jenž přikrýt snaží se svým pláštěm povetšelým své kleslé matky trapnou nahotu? – 49 A my, jimž milenkou i moudrou učitelkou, ó sladká Francie, jsi bývala, my, kteří znali tě vždy vznešenou a velkou, k níž staletí se s úctou dívala, my, oběť slepoty a sebelásky scestné tvých synů, ubohých svou malostí, vše zapomínáme pro jedno srdce čestné, jež nad tvou bídou puklo žalostí. – Nechť stane před zrakem i příštích pokolení ten smavý piják, věčný proletář, než slinu pohrdy a kámen zatracení té jeho matce vmetnou v bledou tvář. 1941. 50