„LESY ŠUMÍ.“

„LESY ŠUMÍ.“
V pasekách slunných divoženek stíny, v hromadách listí skřítků suchý smích, zelenozlaté habrů baldachýny, honosný purpur buků královských, zlatohlav břízek s běloninkou korou, kosmatých smrků vážný, chmurný tým – ó lesy, lesy pod Žákovou horou, jste překrásné v tom hávu podzimním, jste překrásné, když perlí se a hraje mdlé slunko října v mechů zeleni, i v nocích měsíčných, když kapraď zraje a v houštinách řvou láskou jeleni, 69 jste překrásné, když stříbrná a tichá v mrazivém ránu pára stoupá z hor, i Boreas když běduje a vzdychá a s chvojím dlouhý vede rozhovor, i v jasu poledne i v temnu nočním, jímž bludička se míhá zděšeně, jste divukrásné v každém rouchu ročním a nad vše v říze zlaté jeseně. – – Jak letí čas! Již ztichly vzdechy laní, již do mlh zašel teskný listopad – – a náhle Zima, přísná, šedá paní, si vztyčila svůj pyšný, pevný hrad z průzračných ker a ze třpytného jíní s mohutným náspem sněhu kolemkol, hrad se stem věží, řadou skvělých síní, jichž okna planou v mlčelivý dol, 70 po krátkém dnu když s výčitkou se sklání zrak slunce zarudlý tam za horu, prve než v nebes široširé pláni se vzejmou ohně hvězdných táborů, prve než zvolna hlubokými sněhy a těžce půjde adventová noc – ó Zimo, Zimo, plná hrůz i něhy, tvá je teď sláva, království i moc, buď milosrdna k počavším už lánům, i k osevu, jenž v jejich lůnu spí –: na srdci lesů chlapcům-partyzánům dej oddech, klid a teplé bezpečí! 1944. 71