V pasekách slunných divoženek stíny,
v hromadách listí skřítků suchý smích,
zelenozlaté habrů baldachýny,
honosný purpur buků královských,
zlatohlav břízek s běloninkou korou,
kosmatých smrků vážný, chmurný tým –
Ó lesy, lesy pod Žákovou horou,
jste překrásné v tom hávu podzimním,
jste překrásné, když perlí se a hraje
mdlé slunko října v mechů zeleni,
i v nocích měsíčných, když kapraď zraje
a v houštinách řvou láskou jeleni,
jste překrásné, když stříbrná a tichá
v mrazivém ránu pára stoupá z hor,
i Boreas když běduje a vzdychá
a s chvojím dlouhý vede rozhovor,
i v jasu poledne i v temnu nočním,
jímž bludička se míhá zděšeně,
jste divukrásné v každém rouchu ročním
a nad vše v říze zlaté jeseně. –
Jak letí čas! Již ztichly vzdechy laní,
již do mlh zašel teskný listopad – –
a náhle Zima, přísná, šedá paní,
si vztyčila svůj pyšný, pevný hrad
z průzračných ker a ze třpytného jíní
s mohutným náspem sněhu kolemkol,
hrad se stem věží, řadou skvělých síní,
jichž okna planou v mlčelivý dol,
po krátkém dnu když s výčitkou se sklání
zrak slunce zarudlý tam za horu,
prve než v nebes široširé pláni
se vzejmou ohně hvězdných táborů,
prve než zvolna hlubokými sněhy
a těžce půjde adventová noc –
Ó Zimo, Zimo, plná hrůz i něhy,
tvá je teď sláva, království i moc,
buď milosrdna k počavším už lánům,
i k osevu, jenž v jejich lůnu spí –:
na srdci lesů chlapcům-partyzánům
dej oddech, klid a teplé bezpečí!