ČERVEN 1940.

Petr Křička

ČERVEN 1940. Oh oui, nous l’aimions, la belle, douce France. Z rozhovoru.
Sem sklenku, Castagnou! Teď burgund naliji a na vlast Vaši ťukneme si. My milovali ji, tu starou Gallii s jejími zámky, chlumy, lesy, s řekami hravými, přístavů lomozem, s prosluněnými vinicemi, tu sladkou Francii, ach, líbeznou tu zem, nejlíbeznější mezi všemi: třpyt modrých zálivů i bílé dálky cest, křik racků v skalách na pobřeží, vsí moudré mlčení, vzrušený hovor měst, sepjaté dlaně štíhlých věží, 40 my milovali ji, tu Vaši Francii, ach, všeho nevypověděti! – něžně jak milenku my milovali ji a s úctou jak svou matku děti... Jak nemilovat ji? Vždyť César Cascabel plul na kře s námi okeánem! A kdo z nás v chlapeckém se srdci nezarděl obdivem, pýchou nad Briantem? S paluby „Racka“ zní tam dosud Jiskry smích a bičík práská Korkoranův. A pro hůl maršálskou co den z vrat otcovských si vyjíždí sto d‘Artagnanův. Jak nemilovat zem, kde tleská dosavad stín Athův, Porthův, Aramidův, vida, jak šibal-bůh do chámských buší zad, či slyše pathos bouřit Cidův! 41 Jak nemilovat zem, kde slávy pln je vzduch a žít je velkým dobrodružstvím? Kde krásu dojímal a podmaňoval duch a krása hrdým vládla mužstvím? Kde opilec a rváč, dítě a kavalír, poeta vždy a šašek chvílí, Cyrano ubohý už našel srdci mír, kde chochol jeho vlaje bílý... Oh oui, nous l’aimions, la belle, douce France nadšenou láskou, mladou, vděčnou; my milovali ji, vlast Uměn všech a Krás, Francii velikou a věčnou. Až v duše hlubinách se jinoch zachvíval, když buřič Rolla zhrdal Kristem, když srdce básníka zlý vichr vášní rval a zmítal jím jak mrtvým listem. 42 Rodičko svobody! Tvých revolt prapory nad mládím naším bouřně vlály, do našich zněly snů Tvých polnic hlaholy a zářily Tvé kathedrály. Rytmy Tvých modliteb i gavot líbezných jak víno Tvé nás opájely a zrakem planoucím Tvých orlů vítězných jsme provázeli rozlet smělý. Z Tvých laboratoří myšlenek světlý roj se rozlétal jak včely s česla. Tys v čapce frygické tyranům smrt a boj i meč všem porobencům nesla. A Klio vznešená na Moiry znamení když odhrnula dějin clonu, co hoch Ti přísahal v blouznivém nadšení, to vyplnil muž u Terronu. 43 Pak v lidstva jásotu když rozezněl se zvon a Barbaru meč vyrván z pěsti, v ulicích tančili jsme s Tebou, Madelon, plakali s Tebou slzy štěstí. Až strašný přišel den... Vlast, udeřena v líc, vrávorá, zkrvavená vdova... A srdcím zdrceným se zašklebila vstříc tvář Medusina od Mnichova. Dnes, v zlý a temný čas, úzkosti plni zas, my země ptáme se i nebe: „Francie! Francie! Nás která zradilas, chceš ještě zradit samu sebe? Rci, krví nečistou, jak tenkrát v Slávy dny, zas napojíš svých rolí hrudu? Či v hanby pelechu se splichtíš s katany jak děvka beze cti a studu?“ 1940. 45