Sem sklenku, Castagnou! Teď burgund naliji
a na vlast Vaši ťukneme si.
My milovali ji, tu starou Gallii
s jejími zámky, chlumy, lesy,
s řekami hravými, přístavů lomozem,
s prosluněnými vinicemi,
tu sladkou Francii, ach, líbeznou tu zem,
nejlíbeznější mezi všemi:
třpyt modrých zálivů i bílé dálky cest,
křik racků v skalách na pobřeží,
vsí moudré mlčení, vzrušený hovor měst,
sepjaté dlaně štíhlých věží,
my milovali ji, tu Vaši Francii,
ach, všeho nevypověděti! –
něžně jak milenku my milovali ji
a s úctou jak svou matku děti...
Jak nemilovat ji? Vždyť César Cascabel
plul na kře s námi okeánem!
A kdo z nás v chlapeckém se srdci nezarděl
obdivem, pýchou nad Briantem?
S paluby „Racka“ zní tam dosud Jiskry smích
a bičík práská Korkoranův.
A pro hůl maršálskou co den z vrat otcovských
si vyjíždí sto d‘Artagnanův.
Jak nemilovat zem, kde tleská dosavad
stín Athův, Porthův, Aramidův,
vida, jak šibal-bůh do chámských buší zad,
či slyše pathos bouřit Cidův!
Jak nemilovat zem, kde slávy pln je vzduch
a žít je velkým dobrodružstvím?
Kde krásu dojímal a podmaňoval duch
a krása hrdým vládla mužstvím?
Kde opilec a rváč, dítě a kavalír,
poeta vždy a šašek chvílí,
Cyrano ubohý už našel srdci mír,
kde chochol jeho vlaje bílý...
Oh oui, nous l'aimions, la belle, douce France –
nadšenou láskou, mladou, vděčnou;
my milovali ji, vlast Uměn všech a Krás,
Francii velikou a věčnou.
Až v duše hlubinách se jinoch zachvíval,
když buřič Rolla zhrdal Kristem,
když srdce básníka zlý vichr vášní rval
a zmítal jím jak mrtvým listem.
Rodičko svobody! Tvých revolt prapory
nad mládím naším bouřně vlály,
do našich zněly snů Tvých polnic hlaholy
a zářily Tvé kathedrály.
Rytmy Tvých modliteb i gavot líbezných
jak víno Tvé nás opájely
a zrakem planoucím Tvých orlů vítězných
jsme provázeli rozlet smělý.
Z Tvých laboratoří myšlenek světlý roj
se rozlétal jak včely s česla.
Tys v čapce frygické tyranům smrt a boj
i meč všem porobencům nesla.
A Klio vznešená na Moiry znamení
když odhrnula dějin clonu,
co hoch Ti přísahal v blouznivém nadšení,
to vyplnil muž u Terronu.
Pak v lidstva jásotu když rozezněl se zvon
a Barbaru meč vyrván z pěsti,
v ulicích tančili jsme s Tebou, Madelon,
plakali s Tebou slzy štěstí.
Až strašný přišel den... Vlast, udeřena v líc,
vrávorá, zkrvavená vdova...
A srdcím zdrceným se zašklebila vstříc
tvář Medusina od Mnichova.
Dnes, v zlý a temný čas, úzkosti plni zas,
my země ptáme se i nebe:
„Francie! Francie! Nás která zradilas,
chceš ještě zradit samu sebe?
Rci, krví nečistou, jak tenkrát v Slávy dny,
zas napojíš svých rolí hrudu?
Či v hanby pelechu se splichtíš s katany
jak děvka beze cti a studu?“