URBI ET ORBI.

URBI ET ORBI. Ani se nazývejte vůdcové... Matouš, XXIII, 10.
Jak dlouho, město mé, chceš osvíceným čelem bít o zem před pěstí, z níž kape bratří krev? Jak dlouho mlčeti chceš k pychu drzých šelem, jak dlouho mlčet chceš, svůj svatý dusíc hněv? Jak dlouho, Říme můj, pěst jen a rty chceš svírat, ač zeje dokořán těch dravců smradná klec? Což dosud nechápeš? Či trpně hodláš zírat, jak strašný hodokvas ti chystá šílenec? A jaká rouhání a jakou ještě slinu smí rodu lidskému i Bohu vmetnout v líc? Jak dlouho hazardér smí zločin ke zločinu vršiti s odvahou, jež roste hýrajíc? – 11 Ó duše, ztiš se, věz: Ten do daleka vidí, kdo věčna do hlubin je zvyklý zírati, kdo děl, že láskou jen žít mohou srdce lidí a pýcha v potupě že bude zmírati. On dobře pravdu zná, ač dlouho čeká, mlčí. Zří ve tmách krvavých své děti tápati, zří oči beránků i tesáky zří vlčí, jak stádo bezbranné se strojí sápati. Již jdou, již blízko jsou... Nad houfcem opuštěným se mihl lehký stín. Květ v ruce, sám a sám, jen krátce pohleděl v zrak šelmám rozlíceným a vešel k milým Svým, řka tiše: „Pokoj vám.“ A pobloudilý rod, jenž ruku vrahu líže, sám hanbou nad sebou se zachvěl v úžasu – a v hořkých slzách svět své pravé poznal kníže po věnci trnovém a tichém po hlasu. 1934. 13