Srdcem lesů, zlatou lesů bájí
koncem října šel jsem do Podhájí.
Na Lisovském kopci u hájenky
zvědavost jsem vzbudil mladé fenky.
Prohlédla si mě a očichala,
pohladit a polaskat se dala,
a když na pouť další jsem se vydal,
pejsek – nastojte! – se ke mně přidal.
Křepeláček byl to zlatohnědý
s moudrými a veselými hledy.
Do lovu se dal: tu zmizí v lese,
kdesi z dálky štěkot slyším temně,
tu zas jako šipka přižene se,
všecek zrousán lichotí se ke mně.
Hodiny jsme spolu putovali –
poetické dostal jméno: Flora –
poznali se, přáteli se stali – –
a čas plyne, ruit, ruit hora...
Než se nadáš, nežertem se stmívá –
a já kdesi ve Žlebích jsem zbloudil.
Nocleh v lese? – Jiného co zbývá? –
Ale pejsek jinak o tom soudil.
Šuká, pátrá – pak mě volá, štěká.
Vskutku – cesta! Na mne na ní čeká.
Vesele jsme spolu vykročili,
do podhájské školy dorazili.
Pro Florinku do třídy jdu zrána.
Pejsek radostí div nezešílí.
Po břiše se plazí, líže pána,
ocáskem zas o zem tluče chvílí...
Královsky jsme v Podhájí se měli,
na včerejší strasti zapomněli.
Co však naplat! I když je nám smutno,
pomýšleti na návrat je nutno. –
Florinko, dnes rozloučím se s tebou,
na zpáteční odevzdám tě cestě.
Což tě mohu do Prahy vzít s sebou?
Tebe, tvora z lesů, mučit v městě? –
Poobědváme a nemeškáme:
mořem lesů znovu v pouť se dáme.
K večeru jsme došli před hájenku.
Majiteli odevzdal jsem fenku.
Nevlídně ji uvítal pan hajný,
člověk s tváří chladnou, nepříjemnou.
Vidím: pes má k němu odpor tajný.
A jak bolestně se loučí se mnou!
Hlavičku zas ještě po mně točí –
plny žalu jsou ty věrné oči –
nežli, svěsiv chvost, jen z donucení,
pomalu se všoural do stavení.
Hajný Šorm? – Ach, to je ten, co v máji
ruské zběhy zatkl, v lese spící.
Stvůra Fritzova. Kraj celý zná ji.
Padouch, Němcům bratry zrazující.
Ničemo! A tebe má mít ráda?
Beztoho ji týráš, podlý slouho!
Na spolupoutníka-kamaráda
v Praze ještě vzpomínal jsem dlouho. –
V prosinci mi došla zpráva z domu:
Šorm už vyřízen je partyzány.
Fritz ho pochválil – a oni k tomu
přidali mu do břicha tři rány.
Ani moc prý nebudí to vzruchu.
Psu psí smrt! tak slyšet prý je všude.
A pes Flora, dodávám já v duchu,
život lidštější mít možná bude.