Tik-tak – čas odměřuje
věčnosti kyvadlo.
Tká zatím Osud a snuje
to dějin divadlo,
to velké theatrum světa,
boj prastarý dobra i zla.
Ach, není to opereta,
je krvavě vážná to hra –
nejrozmanitější role
a výjevy kmitnou se v ní:
zde válečná kouří se pole,
tam ukolébavka zní.
V té hře lze čehokoli
se nadát. Ba může se stát,
že Césara Augusta roli
v ní z cirkusu august smí hrát –
v ní někdo dělá jen gesta –
muž druhdy vykoná čin.
Úzká však, strmá je cesta,
vedoucí do výšin.
Je zajisté věcí vkusu
v tvář spoutanému plít.
A stěží lze, nebudíc hnusu,
křižovaného bít.
Vy k tomuto činu, pane,
jste chvíli si vyvolil,
když v zahradě Getsemane
lid hrdý číš nejtrpčí pil.
Ve tváři vaši slinu,
pot krvavý na skráních,
ne za svou – za cizí vinu,
za přátel zradu a hřích
pněl na kříži, přátelům oněm
by na čas vykoupil mír.
Tu slinou střikl jste po něm,
vy – César, vy – kavalír!
Je zajisté věcí vkusu
v tvář křižovanému plít;
a stěží, nebudíc hnusu,
lze spoutaného bít.
Zdálo se, boží mlýny
že zapomněly už mlít.
Benito Mussolini
smí ve tvář číkoli plít,
smí zákeřnou dýkou a jedem
cestu si raziti vpřed,
být konečně Osou a Středem,
kol něhož točí se svět,
do žen a do dětí v klidu
smí syn jeho stříleti,
sám Duce pak ze slz lidu
si diadém svíjeti,
v národů krvi a bolu
háv purpurný smáčeti,
jak César po Kapitolu
v triumfu kráčeti.
Gesta, gesta, gesta
smí dělati otec i syn.
Široká jejich je cesta.
Kam vede? Do výšin?
Benito Mussolini,
já ondy měl podivný sen.
Viděl jsem krvavé stíny
černých dětí a žen,
zničená pole a města,
zemi, jež plakala;
chřtán tygří, veliká gesta
a čenich šakala,
já viděl – a ve snu se styděl –
nůž do zad vražený,
jak šakálek prchá jsem viděl,
kňučící, spražený,
teď kola, obrovská kola
ve snu tom letí mi vstříc,
půl pláčou, smějí se zpola,
točí se víc a víc – –
až rozmachem rázným a spěšným
vás do zubů popadla
a mrštila paňácou směšným
do hlubin propadla.