Ne, nebylo to představení včera,
jak v cirku bývá! Málo přízně získal
Pompejus divadlem tím v očích lidu!
Tak nelapí nás. Naopak. Svou duši
urážek plnou jenom odhaluje
a chtěje lichotit nám ukazuje
bezděčně pohrdání lidem římským.
A z jakých důvodů ty hry nám strojí?
Chce zase velitelství někde míti?
Hle, vojska sbírá – k čemu? Proti komu?
Chce úklad provést proti Caesarovi,
jenž přítelem nám? Strojí hry – nu, budiž.
Však k čemu dovoluje rušit sliby
a svatou hroznou Nemesis nám budí,
jež přísně tresce porušení přísah?
To můj je rozum, prostý římský rozum:
nejednat nikdy proti vůli bohů,
nedráždit Furie své mysli pýchou!
Pompejus zpychl – v tom to všecko vězí.
A pýcha bezohlednosti je matkou,
a bezohlednost šlape po všech řádech
ať božských nebo lidských, toužíc stoupat
vždy výš a výše... Při tom zatemňuje
zrak tomu, koho vede, zacpe uši
a duši pomate – vše proto, by tím jistěj
v hodinu jednu přivedla jej k pádu.
Ne, nebylo to představení včera,
jak v cirku bývá. Pompejus moh šetřit
bohů i lidí... Čtyři dny se bili
gladiatoři dobře ozbrojení
s lvy africkými – pět set zvířat bylo –
ten počet novostí sic uráží nás
o Pompejově pýše hlasně svědče –
však budiž – boj ten obvyklý je v cirku,
a kdyby v obvyklých byl prostých mezích,
tu jistě vděčně byl by přijat lidem.
Však pátého dne vešla řada slonů
v areny prostor... Dobráčtí ti tvoři
se vlídně zadívali na lid římský
a k bojování chuti nejevili.
I drážděni, i vybízeni, hnáni
k útokům ostny, bodci a vším možným,
nikterak nedali se z klidu rušit,
jen ustoupili, jak by místa svoje
trýzničům v míru přenechati chtěli.
A když pak meči na ně dotíráno,
– neb trpělivost zápasníkům došla –
a do citlivých rypáků je bili,
tu k bolestnému podivu a hrůze
krvavé rypáky své zdvihli k nebi
a žalně žalujíce pobíhali
prostorem cirku... Nevole nás jala,
a nad to řada lidí dosvědčila,
jaký tu přečin spáchán proti právu.
V Africe dálné, volné vlasti svojí,
ti sloni byli různo pochytáni
a přivedeni k lodím. Na lodi však
zvířata ona nevolila vstoupit,
jak příštích věcí by se obávala.
A teprv když jim vůdci sliby dali
a přísahy o plné bezpečnosti
v tom našem městě, vešli obři v lodi.
A proto tedy pobíhali cirkem
a proto rypáky své zkrvavené
zdvihali k nebi trpce žalujíce
svým nářkem na přísahy porušené...
A zvířata ta zvlášť jsou milá bohům.
Za světlých nocí, než se Luna zjeví
v oblasti hvězdné, slonové ti chodí
k vod čistých proudům v domovině svojí,
v nich umývají veliká svá těla
druh druhu v svorné snaze pomáhaje,
a když se stříbrná líc božstva zjeví,
pochodem zbožným vážně před ní táhnou
umyti, čisti. Takto zvykem dávným
ctí zvířata ta stříbrolesklou Lunu...
Ne, neměl Pompejus k těm věcem svolit
a nevyzývat pyšně božstvo pomsty!
My překazili zločinný ten zápas –
však nářek zvířat těch mi pláče v duši
a děsí ji... Zlé doby přijdou na Řím
a – třikrát běda! – ne bez viny jeho.
Ó neopouštěj, Quirine, svůj národ,
a největší všech, Jove Kapitolský,
drž nad námi svou ruku milosrdnou
a, Gradive, ty přispěj ve zlých časech!