ONI.
Zhrdali pravdou a věřili v lež.
Zbožnili moc a smáli se právu.
Z lebek a hnátů si vztyčili věž
plemene pánů na větší slávu.
Hůl ctili a pěst a otrocky vždy
se klaněli ohně a železa síle.
Sloužili Zlu. A teď hrozí se mzdy,
dělníci horliví o temném díle.
Svět zepsuli v žalář a dali mu řád
krutosti, zvůle a pýchy a zlosti.
Teď, pokrytci, na bílé beránky hrát
by si chtěli a lísat se k Prozřetelnosti.
80
Zpupní a hrabiví, hloupí a zlí,
vlást světu že budou, se chvástali kdysi.
Teď třesou se v děrách, kam zalezly
ty zbabělé myši, ty odporné krysy.
Teď třesou se, bouře už slyšíce řev,
ti, svévolně vítr kdo sili a sili.
Teď vědí, jak chutnají slzy a krev,
kdo smáli se, dokud jen druzí je pili.
Kdo smáli se, sousedův pleníce dvůr,
a smáli se, z rodné když líchy ho hnali,
a ještě se smáli, ó stvůry všech stvůr,
když mučili děti a popravovali.
Dlouho se smáli. Teď přešel je smích
a na srdce studená hrůza jim sedá.
Leč zatím již, zváživši vinu a hřích,
meč plamenný bohyně k úderu zvedá.
81
Zříceninami honosných měst
jak bezdomí psi se teď o hladu plíží.
I ve spánku děsí je zaťatá pěst
odplaty přísné, jež blíží se, blíží.
Hrozí se trestu a bojí se ztrát
a často už do hlav se zoufale tlukou.
Kdy však – a budou se vůbec kdy bát
svých, nevinnou krví zbrocených rukou?
Březen 1945.
82
POSLEDNÍ RADOST.
Čerň vlhkých oranisk, modř dálek zšeřelá,
kde k nebi žalují ty lesy zplundrované;
a měkkost lichotná i zeleň nesmělá
těch lánů hedvábných, kde klíčí žitko rané.
Zde pod keř usedl si oráč k svačině,
k zemi se zahleděl a přemítati jme se.
Je zrno v bezpečí v tom klínu matčině
a pole bohdá nám už Němec neodnese.
Na drnu travnatém již rosné kapky schnou,
jak slunce dubnové se valí modrou bání.
A Jíra-chalupník zas rukou mozolnou
se opřel o kleče a kravky popohání.
83
Ví, sám že úrodu již bude sklízeti,
že jeho bude zas, co horký pot ho stálo;
ví, že už odvléci ji nedá zvířeti,
jež po šest hrozných let jak upír krev nám ssálo.
–
Kéž požehnána jest a hojná! Zbude snad
i skýva pro toho, kdo pro něj písně skládal,
kdo věřit učil ho a nikdy nezoufat,
kdo dal mu vše, co měl, a nemnoho jen žádal.
Leč jiných písní pln snad bude nový svět
a k pěvci zašlých let už nebude se znáti...
Jak slunce, skrze mrak jež blesklo naposled,
i tehdy nesmírná jej radost bude hřáti –:
že po těch lučinách, zkad vod zní rozhovor,
i v sadě rašícím, kde stkví se jara kvítí,
že po těch skalinách, kde dumný šumí bor,
řeč otců posvátná již navždy bude zníti –
84
ta řeč, jíž věren byl, ta řeč, již miloval,
v níž spřádal dumy své a z níž své verše koval,
již jako drahokam vždy brousil, piloval
a jako zornici svých očí opatroval.
Duben 1945.
85