Tak tu sedám každodenně
od večerních dumných hodin,
kdy si jiní spokojeně
hoví v kruhu milých rodin
jako ptáci v teple hnízd;
žena dřímá pod hroudami,
syn můj mezi peřinkami
jako vše až na tu ztrátu,
jež mě nepřestává hníst,
slaďounce již spí... a já tu
musím číst.
A čtu dnes, jak čet’ jsem vždycky,
úvodník a zprávy denní,
sněm a přehled politický,
soudní síň a o osení
zprávu třeba z Chotovin,
ale také inseráty,
služby, práce, různé ztráty,
obchod, kde je prima káva,
nebo výčep lihovin,
vůbec všechno, co se dává
do novin.
Dokud u kas k pohovoru
nálada je při sázení,
ani „koně“ korrektorů,
ač již k tahu zapřaženi,
trmácet se nemusí:
je dost času lovit „ryby“,
pravopisné hledat chyby,
které v obtah vloudily se
usednuvše v sazbu si,
ba i louskat v rukopise
rebusy.
Hůře, když se k sklonku chýlí
doba sazbě vyměřená;
tu je třeba napnout síly,
aby mysl unavená
chtějíc snad už na kutě
nenechala ze zákoutí
kterés kasy proklouznouti
nějakému velešprýmu
nutícímu k smíchu tě,
ale vždycky končícímu
mrzutě.
Přikvačí, ač nevoláno,
pomyšlení, byť i klamné,
až sem vejdu zítra ráno,
že hned celá sazárna mne
uvítá jak šumný úl,
že i ústy metrampáže
redakce mi něco vzkáže
a pan sazeč energicky
přijda bouchne na můj stůl –
kdo chce psa bít, najde vždycky
na něj hůl.
A tak časem zdola shora
ten a onen zadupne si
na „nedbalce“ korrektora,
že zas přehlíd cosi kdesi
v inserátu „Čabraky“;
nečitelné rukopisy –
na té nitce místo visí,
jemuž dal své ideály,
nyní skleslé na vraky,
v oběť i svůj talent, má-li
nějaký.
Ó, já také jednou míval
sny a touhy, krásna zárod,
o lásce jsem k dívce zpíval,
pojal v srdce vlasť a národ,
svět i lidstva dychtění,
ale život šlehy svými
pálil křídla nadšení mi,
že jsem v sobě neustálen
dal se zřídka do pění
a byl tím jen víc zas vzdálen
umění.
Život, který skytá jiným
tiché štěstí prosté hoře,
ved’ mne krajem nehostinným:
nebo hnal mě proudy moře
od úskalí k úskalí...
pravda, posléz žínka drahá
vystavěla stan mi blaha,
však než sama nadála se,
přišly náhle přívaly,
a ty rázem vše mi zase
porvaly.
Tenkrát v hlavě černé chmury,
v srdci tuchu příštích věcí
čet jsem prvně korrektury
v ohnivé té novin peci
dlouho, dlouho do noci;
a co klidu měl jsem třeba
k dobývání toho chleba,
šklebili se potměšile
na mne ďábli divocí
z žínky mojí zarputilé
nemoci.
V šumné směsi různých zvuků,
v niž i smích si cestu našel,
ba i v stroje hrozném huku
zněl jen suchý trapný kašel
v uši mi tak děsivě,
že jsem, v ruce modrou tužku,
mysle stále na ženušku,
nemohl se pomyšlení
zhostit v obav předivě,
že tou dobou snad už není
na živě.
Dotrpěla... ó, muk kleště
trhaly mi srdce z těla,
a já podnes nevím ještě,
jak jsem moh’ tak zdrcen zcela
korrektury čísti dál –
ach, vždyť moje žínka milá
ve mně oheň roznítila,
jenž i v těžkých žití bojích
jasnějším vždy světlem plál,
svítě plněj na snů mojích
ideál.
A v té době truchlení mi
určil jednou krutý osud
čísti mezi zemřelými
její jméno, které posud
nutí oko do pláče – –
nevzav radu s rukopisem
nechal tenkrát umříti jsem –
zrak mi slzel... však v tom smutku
zda-li mohl jináče? –
dvouletého... ano vskutku...
oráče.
Čet jsem dál... čas prchal letem
a mně bylo, jakbych k pouti
po dědinách s flašinetem
měl se již již rozhodnouti
a s ním i svůj život spříst,
ale ohled na synáčka,
nebožčina jedináčka,
kázal mi tu déle pobýt
a se dál tou prosou bříst:
pro něj střádat, pro něj robit,
pro něj číst.
A zas řada dlouhých roků
uplynula beze změny,
jen ty slzy vyschly v oku,
jen ty rány zajizveny
v srdci mém... však s přáteli
za mladosti volných časů
co mne táhlo k slunce jasu,
v nepřízně je mlhách skryto
na ssutinách veselí –
a co mám, jsou zatím tyto
miscelly.