Korrektor.

Korrektor. (Místo předlmuvypředmluvy.)
Tak tu sedám každodenně od večerních dumných hodin, kdy si jiní spokojeně hoví v kruhu milých rodin jako ptáci v teple hnízd; žena dřímá pod hroudami, syn můj mezi peřinkami jako vše až na tu ztrátu, jež mě nepřestává hníst, slaďounce již spí... a já tu musím číst. A čtu dnesdnes, jak čet’ jsem vždyckyvždycky, úvodník a zprávy denní, sněm a přehled politický, soudní síň a o osení zprávu třeba z Chotovin, ale také inseráty, služby, práce, různé ztráty, obchod, kde je prima káva, nebo výčep lihovin, vůbec všechno, co se dává do novin. [3] Dokud u kas k pohovoru nálada je při sázení, ani „koně“ korrektorůkorrektorů, ač již k tahu zapřaženizapřaženi, trmácet se nemusí: je dost času lovit „ryby“, pravopisné hledat chyby, které v obtah vloudily se usednuvše v sazbu si, ba i louskat v rukopise rebusy. HůřeHůře, když se k sklonku chýlí doba sazbě vyměřená; tu je třeba napnout síly, aby mysl unavená chtějíc snad už na kutě nenechala ze zákoutí kterés kasy proklouznouti nějakému velešprýmu nutícímu k smíchu tě, ale vždycky končícímu mrzutě. Přikvačí, ač nevoláno, pomyšlenípomyšlení, byť i klamné, až sem vejdu zítra ráno, že hned celá sazárna mne uvítá jak šumný úl, že i ústy metrampáže redakce mi něco vzkáže a pan sazeč energicky přijda bouchne na můj stůl – 4 kdo chce psa bít, najde vždycky na něj hůl. A tak časem zdola shora ten a onen zadupne si na „nedbalce“ korrektora, že zas přehlíd cosi kdesi v inserátu „Čabraky“; nečitelné rukopisy – na té nitce místo visí, jemuž dal své ideály, nyní skleslé na vraky, v oběť i svůj talent, má-li nějaký. Ó, já také jednou míval sny a touhy, krásna zárod, o lásce jsem k dívce zpíval, pojal v srdce vlasť a národ, svět i lidstva dychtění, ale život šlehy svými pálil křídla nadšení mi, že jsem v sobě neustálen dal se zřídka do pění a byl tím jen víc zas vzdálen umění. Život, který skytá jiným tiché štěstí prosté hoře, ved’ mne krajem nehostinným: nebo hnal mě proudy moře od úskalí k úskalí... 5 pravda, posléz žínka drahá vystavěla stan mi blaha, však než sama nadála se, přišly náhle přívaly, a ty rázem vše mi zase porvaly. Tenkrát v hlavě černé chmury, v srdci tuchu příštích věcí čet jsem prvně korrektury v ohnivé té novin peci dlouhodlouho, dlouho do noci; a co klidu měl jsem třeba k dobývání toho chleba, šklebili se potměšile na mne ďábli divocí z žínky mojí zarputilé nemoci. V šumné směsi různých zvuků, v niž i smích si cestu našel, ba i v stroje hrozném huku zněl jen suchý trapný kašel v uši mi tak děsivě, že jsemjsem, v ruce modrou tužkutužku, mysle stále na ženušku, nemohl se pomyšlení zhostit v obav předivě, že tou dobou snad už není na živě. Dotrpěla... ó, muk kleště trhaly mi srdce z těla, 6 a já podnes nevím ještě, jak jsem moh’ tak zdrcen zcela korrektury čísti dál – ach, vždyť moje žínka milá ve mně oheň roznítila, jenž i v těžkých žití bojích jasnějším vždy světlem plál, svítě plněj na snů mojích ideál. A v té době truchlení mi určil jednou krutý osud čísti mezi zemřelými její jméno, které posud nutí oko do pláče – – nevzav radu s rukopisem nechal tenkrát umříti jsem – zrak mi slzel... však v tom smutku zda-li mohl jináče? – dvouletého... ano vskutku... oráče. Čet jsem dál... čas prchal letem a mně bylo, jakbych k pouti po dědinách s flašinetem měl se již již rozhodnouti a s ním i svůj život spříst, ale ohled na synáčka, nebožčina jedináčka, kázal mi tu déle pobýt a se dál tou prosou bříst: pro něj střádat, pro něj robit, pro něj číst. 7 A zas řada dlouhých roků uplynula beze změny, jen ty slzy vyschly v oku, jen ty rány zajizveny v srdci mém... však s přáteli za mladosti volných časů co mne táhlo k slunce jasu, v nepřízně je mlhách skryto na ssutinách veselí – a co mám, jsou zatím tyto miscelly. 8 MISCELLY
[9]