Dvojí odkaz.
Vítr fouká, sníh se chumelí
jako z cejchy peří –
stará ruka tluče na faru
do oken a dveří.
„Sluho Páně, neť má na loži
po zpovědi žízní,
vstaň a pojď ji slovem potěšit
v starých hříchů trýzni!“
Sluha Páně okno otevřel,
shlédl k ženě na zem –
„Potěš Pánbůh duši ubohou...
já se třesu mrazem.“
Vítr fouká, sníh se chumelí
jako z cejchy peří –
„Vstaň a pojď, náš domov v poustce je
u hřbitovních dveří.“
Duchovní jen stočil nábožně
k nebi svoje očka –
„ZítraZítra, matko... neť tvá zajisté
úsvitu se dočká.“
53
Nad farou se mraky zvedají
jako boží hněvy –
„V odkaz od ní poklad dostaneš,
o němž nikdo neví!“
Mraky sněhu hrozí spadnutím,
vichr oknem mlátí –
„Přijdu brzo ještě poslední
útěchu jí dáti.“
Vítr fouká, sníh se chumelí
jako z cejchy peří,
a pan farář v plášti zahalen
cestu k poustce měří...
V rozedranou vešel chalupu,
uvnitř nahá bída,
a když v koutě zahlíd nemocnou,
zbledl jako křída.
Ukázala rukou na košík –
„Zvu sem na dvojí tě
odkaz – vol si!“ – – a on v koši zřel
oprátku a dítě.
54