Miscelly (1901)

Výpravné verše, Gustav Dörfl

Diplomatická verze Ediční verze
GUSTAV DÖRFL:
MISCELLY
VÝPRAVNÉ VERŠE
V PRAZE NÁKLADEM VLASTNÍM. – TISKEM EMANUELA STIVÍNA.
[1]
Korrektor. (Místo předlmuvypředmluvy.)
Tak tu sedám každodenně od večerních dumných hodin, kdy si jiní spokojeně hoví v kruhu milých rodin jako ptáci v teple hnízd; žena dřímá pod hroudami, syn můj mezi peřinkami jako vše až na tu ztrátu, jež mě nepřestává hníst, slaďounce již spí... a já tu musím číst. A čtu dnesdnes, jak čet’ jsem vždyckyvždycky, úvodník a zprávy denní, sněm a přehled politický, soudní síň a o osení zprávu třeba z Chotovin, ale také inseráty, služby, práce, různé ztráty, obchod, kde je prima káva, nebo výčep lihovin, vůbec všechno, co se dává do novin. [3] Dokud u kas k pohovoru nálada je při sázení, ani „koně“ korrektorůkorrektorů, ač již k tahu zapřaženizapřaženi, trmácet se nemusí: je dost času lovit „ryby“, pravopisné hledat chyby, které v obtah vloudily se usednuvše v sazbu si, ba i louskat v rukopise rebusy. HůřeHůře, když se k sklonku chýlí doba sazbě vyměřená; tu je třeba napnout síly, aby mysl unavená chtějíc snad už na kutě nenechala ze zákoutí kterés kasy proklouznouti nějakému velešprýmu nutícímu k smíchu tě, ale vždycky končícímu mrzutě. Přikvačí, ač nevoláno, pomyšlenípomyšlení, byť i klamné, až sem vejdu zítra ráno, že hned celá sazárna mne uvítá jak šumný úl, že i ústy metrampáže redakce mi něco vzkáže a pan sazeč energicky přijda bouchne na můj stůl – 4 kdo chce psa bít, najde vždycky na něj hůl. A tak časem zdola shora ten a onen zadupne si na „nedbalce“ korrektora, že zas přehlíd cosi kdesi v inserátu „Čabraky“; nečitelné rukopisy – na té nitce místo visí, jemuž dal své ideály, nyní skleslé na vraky, v oběť i svůj talent, má-li nějaký. Ó, já také jednou míval sny a touhy, krásna zárod, o lásce jsem k dívce zpíval, pojal v srdce vlasť a národ, svět i lidstva dychtění, ale život šlehy svými pálil křídla nadšení mi, že jsem v sobě neustálen dal se zřídka do pění a byl tím jen víc zas vzdálen umění. Život, který skytá jiným tiché štěstí prosté hoře, ved’ mne krajem nehostinným: nebo hnal mě proudy moře od úskalí k úskalí... 5 pravda, posléz žínka drahá vystavěla stan mi blaha, však než sama nadála se, přišly náhle přívaly, a ty rázem vše mi zase porvaly. Tenkrát v hlavě černé chmury, v srdci tuchu příštích věcí čet jsem prvně korrektury v ohnivé té novin peci dlouhodlouho, dlouho do noci; a co klidu měl jsem třeba k dobývání toho chleba, šklebili se potměšile na mne ďábli divocí z žínky mojí zarputilé nemoci. V šumné směsi různých zvuků, v niž i smích si cestu našel, ba i v stroje hrozném huku zněl jen suchý trapný kašel v uši mi tak děsivě, že jsemjsem, v ruce modrou tužkutužku, mysle stále na ženušku, nemohl se pomyšlení zhostit v obav předivě, že tou dobou snad už není na živě. Dotrpěla... ó, muk kleště trhaly mi srdce z těla, 6 a já podnes nevím ještě, jak jsem moh’ tak zdrcen zcela korrektury čísti dál – ach, vždyť moje žínka milá ve mně oheň roznítila, jenž i v těžkých žití bojích jasnějším vždy světlem plál, svítě plněj na snů mojích ideál. A v té době truchlení mi určil jednou krutý osud čísti mezi zemřelými její jméno, které posud nutí oko do pláče – – nevzav radu s rukopisem nechal tenkrát umříti jsem – zrak mi slzel... však v tom smutku zda-li mohl jináče? – dvouletého... ano vskutku... oráče. Čet jsem dál... čas prchal letem a mně bylo, jakbych k pouti po dědinách s flašinetem měl se již již rozhodnouti a s ním i svůj život spříst, ale ohled na synáčka, nebožčina jedináčka, kázal mi tu déle pobýt a se dál tou prosou bříst: pro něj střádat, pro něj robit, pro něj číst. 7 A zas řada dlouhých roků uplynula beze změny, jen ty slzy vyschly v oku, jen ty rány zajizveny v srdci mém... však s přáteli za mladosti volných časů co mne táhlo k slunce jasu, v nepřízně je mlhách skryto na ssutinách veselí – a co mám, jsou zatím tyto miscelly. 8 MISCELLY
[9]
Kytice.
S dvojicí svých dítek měl ji po svém boku v šťastné domácnosti plných deset roků, potom přišla nemoc, zlá jak nenadálá, a ta jeho mladou ženu záhy ve hrob sklála. Tenkráte, když v rakvi spouštěli ji dolů, bědoval a kvílel v nevýhladném bolu, házel na ni hroudy – srdce svého kusy – přísahaje, že jich svazek i dál trvat musí. Však... sníh teprv jednou na hrob její napad, a on chtěl zas ve dvou cestu žitím šlapat, jež mu v osamění od té smrti její blínem strastí zarůstala stále divočeji. Ponenáhlu také přestal vdovec mladý dítky vodit z města velké do zahrady, k zelenému domku, v kterém jejich milá matička tam pod růžemi sen svůj dlouhý snila. 11 Za to častěji se zastavoval nyní s nebožky své ženy dávnou přítelkyní; zvala vždy je k sobě – jisté znamení to, jak těch malých sirotečků bylo jí tak líto. Slávku devět roků, Lidce sedm bylo, když to tvrdé spaní matku zachvátilo: o jaro a léto oba starší byli, když ji s otcem bez matičky prvně navštívili. Žila v téže třídě v jedné z městských zahrad... což se mohli u ní do sytosti nahrát na trávě i v písku, v stínu starých stromů – jaký div, že uvykli si chodit tam jak domů. Tam je vždycky vítal její úsměv sladký, objímala náruč jejich „druhé matky“, tam i otec ztrácel z duše neveselo, jakoby mu slunce lásky znova vzejít mělomělo. Když pak mráz už odech’ okna zimním květem, velké překvapení uchystal svým dětem, které úsměv léta dát i zimě může – přines’ jednou o polednách domů čerstvé růže. „Půjdete, mé dítky, k ní, své milé matce,“ pravil k drobotinám nad obyčej sladce. 12 „Je dnes její svátek – kyticí ji touto obdaříte... ve pevnější naší lásky pouto!“ Sláveček a Lidka teple ošaceni, brzy po obědě vyšli ze stavení, tatíček jim kynul stoje mezi vratyvraty, a když zašli, blaženě se vrátil do komnaty. „Růže, jež jí nesou,“ děl si v mžik ten světlý, „za kratičkou dobu povadnou a setlí, ale símě,“ dodal, „které po nich zbude, vzejde jednou, vzplane jednou v lásky květy rudé.“ A co takto dumal svého štěstí lačen, venku sníh se počal s těžkých sypat mračen... sníh – a na ulici jeho andílkové – – ne, ti jistě jsou už dávno u své matky nové. A ta najisto je zasypává právě důkazy své lásky při dortu a kávě – ať se třeba strhnou s nebe mračna šedá – – ona jistě ve vánici odejít jim nedá... Zase upad,upad v dumy... ach, byl skoro šťasten... Večer sám k ní zajde, ve příhodný čas ten posléz odhodlá se ku společné pouti tímto světem upřímně jí srdce nabídnouti... 13 Zatím přestalo se chumeliti s hůry, na chvíli i slunce vyskočilo z chmury a svět zdál se z toho radovati celý – jen ty jeho dítky ještě zpět se nevracely. Zpět se nevracely, ani když se šerá snášela už na zem křídla podvečera, ani když se lampy na ulici ztichlé začínaly rozežíhat zvolna... ne tak rychle! Vyběh na ulici... vzduch byl zima sama, sníh mu úpěnlivě vrzal pod nohama – jaké štěstí pro ně, u matky že nové v mrazu tom je zahřívají lásky paprskové. Spěchem bral se k vile – aj tam zřel své děti u rozžaté lampy posléz přicházeti, ale v jakém stavu – oba skřehlí mrazem, jakoby už unavením měli klesnout na zem! V mžiku, co je zahlíd, k nim i skočil ruče, v druhém už je svíral pevné do náruče, a pak s touto tíhou – zdali dražší komu? – do teplounké spěchal jizby domů, domů, domů... V kamnech záhy oheň převesele praskal, otec drahé dítky hladil jen a laskal. 14 „Tak jste byly u ní, srdce mého touho – ale rcete, kde jste po tom chodily tak dlouho?dlouho?“ „Šly jsme rovnou domů,“ řekl hošík zpříma; „aj vždyť matička nám tak daleko dřímá, na hřbitově, kde teď schůdné cesty není, a to ještě na posledním jeho oddělení.“ „A pak jsme tak dlouho stály mezi rovy,“ doložila Lidka, „než se Slávečkovi podařilo jamku vyhrabat a růže do ní vsadit, na to její zasněžené lůže.“ Otec slyšel, trnul... nyní teprv chápal... dítky jeho vedl živé lásky zápal sněhem k drahé matce, jeho mrtvé ženě, kterou také milovával kdys tak zaníceně. A ten svatý plápol, dávný šťastný pocit činem jeho dítek zas mu v nitru procit, a on svatosvatě mrtvé slíbil znova, co jí přisáh’, když šel od ní prvně ze hřbitova. 15
CeštíČeští sedláci.
Poslechněte, milé děti, co vám budu vyprávěti o památné příhodě, jež se v našem národě v našich dobách stala. Stálať lípa osamělá prostřed návsi u kostela, a k té denně po práci přicházeli sedláci, čeleď jich i mládež. Nejstarší z nich vyprávěli o švandách a o veselí, jakých druhdy přehojně prožívali na vojně v dálných cizích zemích. Také ze vsi upomínek kladen lupen na lupínek z příběhů a ze šprýmů ku zábavy svěžímu lahodnému věnci. 16 Však i luzných květů dosti z Čechů velké minulosti mnohdy řeč v něj vázala, a tu mládež slouchala s utajeným dechem. Tomu však už dávno jesti... zatím stihlo národ štěstí, že moh’ pevně spojiti s mocnou šlechtou k dobytí státního se práva. Proto vždyckyvždycky, ač sám nechtěnechtě, k vůli této slavné šlechtě držel jazyk za zuby, aby v propast záhuby střemhlav nevřítil se. Musel i své ideály dát si pány klerikály přistřihnout, jak náleží, aby aspoň v mládeži byl dost katolickým. Jana Žižky slavné jméno nemělo už býti ctěno, aby snad ten slepý rek nepokazil vyhlídek politické akce. A tak všude na něm lpělo jakés dusné neveselo, 17 jenom naši sedláci scházeli se po práci k táčkám ve stín lípy. A tu jednou hrozná bouře přikvačila, v živlů vzpouře blýskalo se, duněl hrom, náhle třesk’ a v mžiku tom zasáhl tu lípu. Ó tu lípu!... Kde kdo ve vsi běžel cestou zaslzev si k ní a žasl: její kmen bleskem nebyl zasažen, jedna z větví pouze. Větev polou přeražena, pod ní trávy ze zelena tmí se místo rozryté, jakby cosi v zemi té blesk přitáhlo k sobě. A z té jámy čouhá cosi jako srp a ostří kosy, hrábě, rýč a motyka, ba i kola všeliká a co všechno ještě. A hlehle, tam i karabáče vyčuhují nejináče nežli jako úkradím mezi starým nářadím bídných robotníků. 18 Aj, tu vystoup sedlák z davu – »Vyslechněte„Vyslechněte, co se v hlavu za myšlénku dere mně, když tak zřím, jak ze země nářadí to čouhá. Víte všichni velcí, malí, že je do ní zakopaly našich otců mozoly utržené na poli při nucené práci; že když kladli do země je, zářily jim obličeje nadějí, že robotu ukládají v lůno tu země na vše časy; i že táhli z pohřbu její domů pak co nejslavněji, prosti pout a řetězů, jako tábor vítězů pod Svobody vlajkou, jako rovní svojích pánů, jako páni vlastních lánů, bez drábů a bez Franců, jak šik vřelých zastanců práv i podřízených. To vše víte, moji milí, méně však, že nepohřbili 19 naši dobří otcové zcela v temno hrobové svoje nevolnictví. Tělesného zbavili se, v jiné horší zapletli se, v robotu to duševní, a zda nevězíme v ní doposud až po krk? Zdaliž není robotou to, když se národ nechá touto šlechtou vodit v koleje, po nichž sama nespěje k jeho ideálům?! Vždyť se za řeč naši stydí, k čemu lnem, to nenávidí, znajíc jen svou moc a Řím – ba je věru otroctvím, tak jí posluhovat! Přijdeť jednou chvíle svatá, kdy Čech svrhne železa ta se své ruky spoutané a pak teprv přestane býti nevolníkem. Proto zas ty dříče krve zahrabme, však hloub než prve, ať nic z hrobu temnoty známky české roboty na den nevynese. 20 Tak i v úsvit doby nové jednou naši potomkové snad i někde pod lipou panské brzdy zasypou válečných svých vozů.“ A to též, svět celý ví to, stalo se: jak nářadí to i ty brzdy u vozů za hlučného lomozu byly zakopány. Český sedlák svojím cele stal se opět, cítě v těle nespoutanou sílu lví, vedoucí jen k vítězství práva drahé vlasti. Snad. Však snad i, milé děti, bude ještě jiné smetí musit v zemi zakopat, aby sám se nedopad’ zase v jiném vleku. 21
Kruhači.
Tři byli a touha zas domů je do téže dědiny hnala; dvě neděle po statcích krouhali – teď výdělek nesli si nemalý a veselou náladu k tomu – la tralala tralala trala. Tak zs těžkými kru-kru-kruhadly se dohopkovali až k lesu, kde za vískou poslední stavení se bělalo uprostřed zelení a nad vchodem víšek je zvadlý zval z dálky už k vzácnému plesu. Děl první: „Co na mzdě si nesemnesem, by stačilo na notnou špičku, však, přátelé, myslím, že velice by prospěla piva nám sklenice, že zkrátila cestu by lesem nám alespoň o polovičku.“ 22 „Kdo pracujepracuje, přej si,“ děl druhý, „to pravidlo platnost má všude, a my byli v práci dvě neděle.... nuž prožijme hodinku vesele, vždyť netřeba dělat nám dluhy a ještě nám pro ženy zbude.“ „Nuž pojďme, když každý jen jednu dá nalít si,“ ozval se třetí, „a svorně se zdvihneme od stolu a půjdeme dále zas pospolu, hned jak se jí dostanem ke dnu – vždyť čeká nás žena a děti.“ To bylo jak úmluvou psanou; i shodli se ve krátké chvíli a potom i se svými kruhadly v tu lákavou hospodu zapadli, kde složivše břemena stranou stůl obsedli čistý a bílý. Ba bílý... a na stole jiném se veliká kytice stkvěla,stkvěla. Tam bylo tak živo a veselo, a nyní to odtamtud zaznělo: „Ať nikoho neopominem, nechť žije i hospoda celá!“ Což sluch se i zrak jejich mýlí? – toť hostina – svatební k tomu – tím lépe... tak v brnění ostychu své pivečko dopijí po tichu 23 a nabyvše opětně síly zas vesele poběhnou domů. A ťukli si – byloť to pivo tak lahodně řízné a chutné, a přece tak nápadně pomalu plam hasili vnitřního úpalu, i upadli v podivné snivo a utichli, jako když utne. Až teprve nabyl zas řeči, jenž první svou vyprázdnil sklenku, i pravil: „Ó ano, my půjdeme, však vězte, že palčivost žízně mé je alespoň dvakráte větší, než mohl jsem usoudit venku.“ A druhý hned připojil k tomu: „Já mnil, že tu veseli budem a pak že až ku prahům domova nás požene nálada růžová, však takhle se povlíknem domů jen s loudavým tíživým trudem.“ „A pomněme,“ prohodil třetí, »když„když teď už tak podivno je nám, jak bude, až domů se dostanem?..dostanem?... snad jakoby posedlí satanem bít budeme nevinné děti a dělati peklo svým ženám!“ Tak tedy, by z těžké té zkoušky jich rodiny vyvázly zdrávy, 24 se shodli, že raději zůstanou a budou tu veselost želanou ssát do sebe dalšími doušky té lahodné chmelové šťávy. To bylo tak jasné jak slunce, i dali si druhou a třetí, a opravdu, prazvláštní veselo teď teprve do žil jim vjíždělo a v mozku se na každé strunce jich humoru počalo chvěti. Tak za vtipů, smíchu a žertů čas ubíhal rychlej než dosud, a kruhači ve zrádném veselí hlas vlastního svědomí stápěli, jak chtěli by poslati k čertu své ženy, svůj domov i osud. A hlas ten v čas nejvyšší nouze již neměl se ozývat komu... to bylobylo, když hospoda znenáhla se příjemným příšeřím zatáhla a přes cestu kladli tak dlouze se stínové protějších stromů. Pak šenkýř – sám šťastný ten ženich – šer houstnoucí učinil jasem, a lampa tak se stropu svítila, jak říci by kruhačům toužila, že po všech těch klopotách denních je dobře si popřáti časem. 25 Hned všechno se rozveselilo, jak den když se po noci jasní... co vzadu, to těšilo ze štěstí se mladistvé buclaté nevěsty a kruhačům pomalu bylo, jak slavili svatbu by vlastní. Tu oproti nadání všemu vstav jeden z nich, trochu již zpilý, pěl o ženě písničku žertovnou, v níž zove se vařečky královnou, a hospoda tleskala jemu, a kruhači pili a pili. A z druhého skrytými umy se vyklubal hádankář čilý: ten předkládal tvrdé jim oříšky, jež pokaždé dopadly na smíšky jak pustého chechtotu pumy – a kruhači pili a pili. Však chechtotu pekelní běsi své největší dostoupli výše, když s dřívější tichostí v protivě hnal třetí se v reji tak bláznivě, jak vídal prý tančiti kdesi až u hranic turecké říše. Však více než potlesk a chvála jim lahodil okamžik milý, kdy společnosť v opojném rámuse k nim srazila k jednomu stolu se 26 a hospoda smála se, smála, a kruhači pili a pili. A pili a smáli se ještě, když odbyla hodina duchů, a o jedné, o druhé, o třetí i hosté se začali ztráceti do teplého drobného deště a vonného čerstvého vzduchu. Až teprv když v dubové sesli zbyl šenkýř jen z celé té vřavy, i kruhači hovořit přestali i pitípíti, vždyť klímali, klímali, až ruce jim na stoly klesly a na ruce přetěžké hlavy. A slunce už vysoko stálo v zrak mrkajíc větvovím stromů, když s těžkými na zádech kruhadly tak zemdlení, bledí a přepadlípřepadlí, moc spití a vyspalí málo zas brali se pospolu domů. V kraj sneslo se rozkošné jitro, jak bývá jen po nočním dešti; co kvetlo a zpívalo v přírodě, vše zdálo se těšiti svobodě – jen kruhači měli své nitro jak uprostřed svíravých kleští. Zář sluneční v nádheře skvělé se na zemi linula s hůry 27 a halila všechno jak do zlata: tu cestu, to křoví i luka ta – jen po našich pocestných čele se honily zlověstné chmury. A strašily příchodem zkázy i v lese je pod haluzemi, kde vonný vzduch ozýval kolkolem se pernatých zpěváků hlaholem a šelestem bujného mlází – šliť kruhači dále jak němí. V tom jeden z nich za druhů chůze shyb k vodě se u samé skály: chtěl omyt se, ale jak v zrcadle v ní spatřil své tváře tak přepadlé a oči tak strhané tuze, že vlasy mu na hlavě stály. „Ó přátelé,“ zalkal jak děcko, „vy nevíte, jak mě to rmoutí, že minulé noci jsme při pivě si vedli tak hříšně a bláznivě a na ženy, děti a všecko jsme dovedli zapomenouti!“ Ten bezděčný mluvení počin i druhému pomohl z tísně. „Ó veškeré úspory utratit a ještě i sáčky to doplatit, to pravda je hotový zločin, jejž záhodno potrestat přísně!“ 28 „Ba věru, jsme čeládka zvrhlá“,zvrhlá,“ i třetí teď řeči své nabyl, „jež zaslouží více než na hubu, vždyť vrháme rodiny v záhubu – ó kéž by se bouře jen strhla a hrom nás tu na místě zabil!“ „Toť nemožno stejně“,stejně,“ děl prvý, „jak bez trestu domů se vracet; však kdo jen nás potrestá účinně? Já myslím, že vinu tu jedině smýt můžeme vlastní svou krví – nuž dejme si pět ran a dvacet“.dvacet.“ I sklonili kruhači hlavy, brach potom se obrátil k brachu, a bylo jim viděti na líci, že vespolek stejní jsou vinníci, však také i rekové praví, jenž nemají před prutem strachu. „Toť líp než se utíkat k hromu, už proto, že zůstanem živi, a ženám pak snadno se vylíčí, jak v lese nás přepadli lupiči a zbili a obrali k tomu – oh, ženské tak rády se diví.“ „Nu dobře, že v lese jsme právě“,právě,“ děl třetí hned odstoupiv s cesty, „tuť pruty, i slabší i se suky, nám samy se vtírají do ruky, 29 a pak si hned na měkké trávě své odležet můžeme tresty.“ Tak provázen šelestem listí a pernatých zpěváků pěním trest vykonán na všech, ne bez krve, a bylo jim bědno, až teprve to vědomí, že jsou zas čisti, je plnilo uspokojením. Ó ženy je litovat budou, až uslyší, v houštině stromů jak lupiči-lotři je přepadli a zbili je, o všechno okradli a s kůží je od krve rudou jen s kruhadly poslali domů. A řeč jim zas plynula se rtů a touha zas domů je hnala, a ačkoli všechno je bolelo, přec bylo jim zase tak veselo, tak do skoku, zpěvu a žertu – la tralala tralala trala. – – – – – – – – – – Ó trojlístku, jak jsi si škodil! Tvá pohádka ukončí melou a studem a posměchem konečně, že ztrestali jste se tak zbytečně, vždyť šenkýř, ten potají hodil vám do kapes útratu celou. 30
Povídka z vesnice.
I. Klusek, kopa veselá, sedlák na vejminku, ztich a zmlkl docela: nechodí už na půl míle jiným dělat kratochvíle k Zelenému vínku. Chodíval tam každý den jako lupen svislý, i když čas byl nevlíden; však když used, řeč a pivo zahnaly hned zádumčivo z jeho těžké mysli. Když mu mráček s čela prch, humor vyhupoval v něm se zvolna na povrch, až posléze jeho šprýmy každý mezi přítomnými ve slz moři ploval. 31 Někdy popad šenkýřku a s ní hnal se prudce celé krčmy přes šířku, chtěla z kola, tak i onak, ale on jak švarný jonák nepustil s ní ruce. Jedenkráte s kruhači vsadil se, že dudy k tanci hrát mu nestačí, a on hopkal tělem kroutě, když už dávno ležel v koutě dudák se vším všudy. Bylať vůbec muzika jako málokomu pochoutka mu veliká: naslouchal jí v živlů vzpouřevzpouře, v písni ptačí, v huku bouře, v šelestění stromů. Ale nejvíc ze všeho jaly výměnkáře písně lidu našeho: s veselou se rozveselil, se smutnou se smutek vtělil v oči mu a tváře. Někdy také zapěl si: „Zahučely hory –“ a to teprv viděl jsi: do té písně vkládal všecko, jásal v ní jak šťastné děcko, lkal jak stařec chorý. 32 Ale sotva dozpíval – upomínky vari! – jenom hlavou zakýval a hned zase dělal šprýmy a byl mezi hlučícími mžikem zas ten starý. Měl-li hojně publika, Klusek šedesátník mluvil jako kronika, a když kázal v smělých rysech o tom, co čet v časopisech, ved si jako státník. Skýtalať ta krčma mu večer od večera pestrá čísla programu, někdy hovor politický, jindy tanec, ale vždycky vyražení sterá. Bývaloť mu veselo!..veselo!... ale časem přeci něco v něm se zachvělo, jakby dávno zdřimlý pocit v prsou jeho náhle procit jako ptáček v kleci. To když vešla z kuchyně Anča šenkýřovic ostýchavě mezi ně, prázdné džbánky uklízela 33 a své tváře odvracela zryté od neštovic. Ale pocit takový trval jenom krátce ve veselém Vojtovi: dvé tří slov z úst šenkýřčiných a zas zanik v spoustě jiných jako píseň v hádce. Hůře bylo v hodinu, když už neměl komu předkládat svou latinu, a když každá z prázdných lavic zdála se naň volat pravíc: „Moh’ bys taky domů!“ Pomyslil si na venek, a hned jeho myslí táhlo hejno myšlenek, a když posléz ze vrat vyšel, bral se odtud, jak byl přišel – zas jak lupen svislý. Věděl, že jak do té tmy v statek rodný kráčí, kde mu hoře nad dětmi ve dne svírá srdce v těle ach, a večer jemu stele jako na bodláčí. Věděl, že až procitne, uvítá jej váda 34 jeho snachy bezcitné, která, až jí lásky slovy na obranu pravdu poví, ukáže mu záda. Věděl, že už všechno tu jde s ním jako s kopce, a on měl se k životu; proto také a jen proto jako lanem táhlo ho to do sousední obce. Cesta vedla hodinu k denní jeho metě skrze les a houštinu; však to nebyl úkol těžký, on tu cestu konal pěšky v zimě jako v letě. Vždyť jen tam byl spokojen sedlák na vejminku – ale co se stalo jen, že tak náhle, jakby usek, přestal chodit Vojta Klusek k Zelenému vínku? II. DlouhoDlouho, dlouho na Ouhrobci, Kluskovi tak milé obci, lámali si velice mudrováním o Vojtovi moudré svoje palice. 35 Páni kluci darmo denně vstříc mu táhli rozjařeně – on si vždycky s nimi hrál na vojáky a pak ved je lesem zpět jak jenerál. Čekala i mnohá žena, kdy jak vrchnost uražená pro pych s ní se pohádá, ale jen by sám jí vložil otep roští na záda. Na večer jej postrádali jak truchlící pozůstalí denní hosté u vínku; měli naň a jeho žerty jenom smutnou vzpomínkuvzpomínku. První den když nepřicházel, mistr Knejp se s Jehlou sázel o hlavu, tak ze zvyku, že než bude pátá bíti, vezme Vojta za kliku. Pozděj padlo na sousedy jiné světlo: naposledy když šel domů – přeškoda! – v tmavu noci, stihla asi nejakánějaká jej nehoda. Možná dost, že po šejdovci posledním je tomu lovci kratochvil a veselí 36 svěřovati teď své údy poklidu a – posteli. „Chyba lávky!“ náhle vzadu kdos se ozval v jejich radu. „Pantáta je čil a zdráv; já ho viděl: u mlýna si vykračoval jako páv.“ Totéž tvrdil čtvrtý, pátý... kdo by řek to do pantáty?... však on dostal za to díl, že ač čil a zdráv jak rybaryba, do hospody nechodil. Vůbec prý se rázem stala s Vojtou změna dokonalá: chůzí, řečí, oblekem zvážněl, jakby usiloval stát se jiným člověkem. Teď tak mnohý byl mu sprostý; mluvil jenom se starosty, s radními bral poradu, jednou pak byl prý i viděn na okresním úřadu. Nevšímal už ani děv si, co jich bylo vůkol ve vsi, z ostatních pak občanů políra jen, jak ho potkal, odved v hovor na stranu. 37 Nejradš chodil, tvář jak dumu, k stráni v místo plné rumu, k Ouhrobci kde lehá les, jakby na té pusté půdě hledal jakýs vynález. Potom přišli z města páni a ti jali bez meškání kus té půdy měřit se, na papír pak přenášeti i s polohou silnice. A zas obce první hlavy navštěvoval bez únavy – co to v mozek vlezlo mu? – a zas chodil víc než jindy k polírovi do domu. A když přišli letní dnové, bylo zase na štěrkové stráni vidět stařečka, ale s ním i mnohé rýče, lopaty a kolečka. A hlehle, Klusek první popad na rumišti jednu z lopat, vryl ji mocně do štěrku, však v tu chvíli zarazil se – přeťal v půli ještěrku. Zprva lek se... znamení to? pak jen usmál, ač mu líto bylo toho zvířátka... 38 co z těch pověr?..pověr?... ať jen přes to dále kopá čeládka! A už po vsi znělo všude: „Vojta Klusek stavět bude! stavět!... ale pro koho? při tom věku!... jednou nohou je už v hrobě bez toho.“ Když pak někdy v sluch mu střely takých vtipů zasvištěly, říkával jen vesele: „Ano, stavím, však jen proto, obychabych omlád, přátelé.“ A on pilně kontroloval, jak se denně odstraňoval s jeho místa štěrk a rum, pak i hlína, až vše bylo hotovo až k základům. Potom přišly, Bože milý, sněhy, a ty poukryly všechno jako peřinou, i to místo, jež mu bylo v zimě slastí jedinou. Neznal karet, neznal piva, dřívějšího zádumčiva, ani těchy řvoucích úst – stále jenom viděl v duchu ze země svůj domek růst. 39 Ó až bude státi celý se zahrádkou ve průčelí, bude bohat jako král, ach tak bohat – ale slzy nedaly mu myslit dál. Tak mu – jindy k omrzení – přešla zima v samém snění, až se v první jarní den vskutku začal vyplňovat jeho krásný zimní sen. A byl všecek jako zmámen, když tam viděl skládat kámen, cihly z těžkých nákladů, a je dole vápnem slívat ku pevnému základu. Z pod zedníků drsné ruky slyšel jenom: ťukyťuky, ťuky... klepy, klepy, ťuky, klep – výšily se vrstvy stěny, prostor hloubil... příští sklep. Kde dřív slulo „na rumišti“, bylo jako v mraveništi, vrstvy k vrstvám kladly se, ba to zvedal ponenáhlu pěkný domek z půdy se. Aj, tu budou dozajista dvéře a tu okna čistá s čarokrásnou vyhlídkou 40 a tam vzadu také chlívky s dvorečkem a se zídkou. A když posléz rovnost měli, co tu bylo za veselí při pití a hovoru u samého kraje lesa jako v stínu praporů! Co však byla vše ta radost! Zdálo se, že sama mladost vrátila se Vojtovi, když i tesař se sklenářem byli se svým hotovi. Domek byl jak z drahokamů, a teď jenom scházela mu kára hlíny k zahrádce, aby všechno bylo krásné zrovna jako v pohádce. A i ta když hotová se před ním skvěla v plné kráse, Vojta, samá touha jsa, starou cestou bral se do vsi přímo k vínku hopsasa. A tam ještě – co to za div! – pořádně se neusadiv, popad zase šenkýřku a s ní hnal se jako druhdy celé krčmy přes šířku. 41 A zas pil a dělal šprýmy – ale mezi přítomnými o tom ani potucha, že jen přišel, aby Anče pošeptal cos do ucha. III. Aj tam Vojta v černých spodkách, v tmavomodrém šosáku jako ženich vykračuje pod střechou si širáku, statně, zpříma, bujaře jako žití o jaře a má na kvap, jakby už už čekali ho na faře. Kráčí lesem – ten ho ze všad vítá stromů šelesty, teplé slunko hází před něj samé zlato do cesty – ó jak srdce buší mu v slavnostním tom kostýmu – ví, že po dni mraků vzejde žití večer krásný mu. A co takto kráčí dále, vysílá jak na zvědy po té milé lesní stezce nedočkavé pohledy, a tam zří už v doubravu vcházet ženskou postavu... na ruce má cos jak košík, tmavý šátek přes hlavu. 42 Jest to ona... ano, ona, šenkýřovic Andula – ve Vojtovi náhlá radost každou žilkou pohnula, a již jde jí v ústrety svižně jako před lety, smeká před ní, uklání se jako v první zálety. Ona dlouho pozoruje před sebou jej točit se, načež praví usilujíc býti klidnou velice: „Tak jsem přišla, pantáto“ – ale není možná to, hrdlo náhle sevřelo se jakby nožem prokláto. Vojta srovnav za uši si řídkých vlasů kučery zpříma k ní se rozhovořil prostřed lesa nádhery: „Že jste přišla, těší mě, však já rovněž upřímně povím vám, co sejímáte s mého srdce za břímě: Jsem tak stár prý, ano věkem, ale srdcem dosud mlád, vždyť jen lásku svojí matky cítím dosud v nitro hřát, zvláště když si zpomenu na nebožku Mařenu, 43 již mi otec nelítostný hodil na krk za ženu. Ach to byla krutá zima, dlouhá zima!... její sníh jenom zřídka na ženině lásky roztál paprscích: byla samá společnost, k hospodářství netečnost, až ji zášť a samé vády sprovodily na věčnost. Doufal jsem, že pochopí mě aspoň syn můj jediný... dobrák byl, než zamiloval do chudé se dívčiny... já však radou nelenil, by se jenom oženil, ale on i s nevěstou se špatně otci odměnil. Zprva ještě měl se ke mně, až své ženy pod vlivem pomalu se cele opřed mysli její předivem: žil jsem s nimi ve sváru jako prostřed komárů a já šel radš na vejminek, bych měl pokoj ke stáru. Však tu teprv nastali mi krušní dnové života, 44 zrozen k lásce poznával jsem, co to děsná samota: prsa měl jsem stíženy tesklivosti kameny, a já vstával a já lehal jako smyslů zbavený. Pak jsem začal v krčmy chodit... ne, to stojí za zmínku... vždyť jsem tak i jednou zapad do hospody u vínku, a tam vzešlo brzičko lepších dnů mi sluníčko, když jsem spatřil poprvé tě, moje zlatá Aničko. Proto – nech mě domluviti – chodil denně k vínku jsem a tu mnohdy city svoje ukrýval i rámusem, proto byl jsem veselý, pil a jásal s přátelipřáteli, a když jsme tak v ráži byli, třeba celou neděli. Láska rostla, a já musil tajit dál své pocity, proto stále hřmotnějšími stávaly se pitky ty, a já v nitru trápě se, chodil dlouho po lese, doufaje, že náhoda tě na oči mi zanese. 45 A to se mi poštěstilo tu v těch místech před rokem, kdy jsem srdce odhalil ti a vzal tvoje útokem: svolila’s mou, zlato, být, sdílet strázeň, blahobyt, kdybych jistým podmínkám se chtěl a mohl podrobit. Hle, a tyto vyplniti zdařilo se skvěle mi: zvu teď svojím nejkrásnější ze všech koutů na zemi, na něm pěknou chaloupku, věru jako na sloupku s drůbeží a kravičkami a též párem holoubků. A to všechno tvé je, tvé je, Anduličko rozmilá, když mě budeš v srdci chovat, jak’s mně tenkrát slíbila; nuže pojď v mé objetí, nech svůj ostych zmizeti, a má ústa s tvými ústy smlouvu lásky zpečetí.“ A on rozpřáh’ před ní ruce ve svých tužeb blízký cíl... ale ona, uskočivši, usedla si na pahýl, a tam v křovin ústraní skryla hlavu do dlaní, 46 a pak dala do tichého pláče se a do štkaní. Přistoup blíže... ptáci vůkol pěli jako z partesů... „Neplač jen, vždyť já to blaho též sám sotva unesu. Inu, ano, dítě mé, vždyť my šťastni budeme, jen co spolů od oltáře ve svůj domov zajdeme.“ Ale darmo odtrhoval ruce její od hlavy, dál a dále nářek vedla hlasitý a jímavý; a když v nitra rozporu vzhlédla k němu nahoru, postřeh cosi na těch tvářích jako výraz záporu. „Nevěříš snad mojí řeči, nebo mému pohledu? Přísahám, že od oltáře tebe jen si povedu. Kdo mi jinak poručí? byť i byla’s nejchudší, do smrti tě jako klenot budu nosit v náručí.“ Vstavši posléz nové slzy s tváří svých si stírala, 47 kynem ruky nový zápor na jevo mu dávala, až jí vyšlo ze rtů, že „ani být to nemůže, abych si vás... abych si vás... vzala... vzala... za muže.“muže“. Vojta lek se, zrudnul v tváři, sevřel ruku do pěsti. „Rád bych věděl,“ zvolal prudce, „kdo by nás chtěl rozvésti, neb co vůbec příčinou, že ač mou jsi jedinou od roka už, rušíš slib mi i svou věrnost povinnou?“ „Slyšte,“ děla,... ale Vojta zas ji skočil do řeči. „Nejsem zvrhlec – kdo tak tvrdí, sám je padouch největší. Ach, už tomu dávno je, co zas našed pokoje tvojím slibem, pustil jsem se s hospodami do boje. Že pak jsem je slavně přemoh’, není žádným zázrakem: slib tvůj zářil jako slunce podmínek tvých pod mrakem, a jak k štěstí obnově stačil sen mi o slově, doved jsem i pracovati o svém novém domově. 48 A ten domov mého snění skutkem stal se k posledu, a teď čeká, až si tebe od oltáře povedu. Nuže zapuď rozpaky, znič všech klepů přízraky, a náš život bude láska, která činí zázraky.“ „Tak mě přece vyslechněte,“ štkala stále víc a víc do krvava uplakané oči šátkem skrývajíc. „Vždyť čím dál víc poznávám, že, co žalost dělá vám, neprávě si vykládáte – slyšte!... já se přiznávám. –“ „Či snad máš mě za ženichů přídaveček na kopu? Všeho hojnost budeš míti: těžkých peřin do stropu, stuhy, pestré brokáty, na krk staré dukáty – vše, co může mít jen dcerka bohatého pantáty. A až jednou ku věčnému spánku zavru oči své, bude, moje znejmilejší, všechno tvé a jenom tvé: domek i ta zahrádka, krávy i ta telátka, 49 kousek pole, kousek louky – po mně malá památka. Nuž a nyní, moje drahá, žádám tebe po třetí, pojď – zde hrad je tvého blaha: v bezpečné mé objetí! Viz mě na mých kolenou! vyslyš lásku šílenou, rci jen ano! a ne já jen, i ty budeš blaženou!“ Dlouhou chvíli klečel před ní, ruce po ní rozpínal, ale bol se ostrým spárem hloub mu v srdce zatínal, škubal jeho tvářemi, až jej strhl ku zemi a ten les jej těšil darmo svého ptactva písněmi. Jedním skokem byla u něj... ó co trpěl za muku!... sklonila se... horké slzy kanuly mu na ruku.... prosila jej, volala, sama všecka zoufalá, až jej nářkem proseb svojich k vědomí zas dostala. „Ó já bídná!“ lkala po tom. „Slyšte však, co pravda jest... 50 vím to, vím, že musí za to stihnouti mě krutý trest, co jsem loni vyvedla pomohši vám do sedla na důminku, že jsem po vás láskou celá posedlá. Mnil jste mluvit do srdce mi, ale mluvil do prázdna,... podmínky jsem položila... měla jsem vás za blázna... a to pouze v domnění, že co v světě kamení, láska vaše nikdy z něho nevykouzlí stavení. Ale když jste začal stavět, plán se váš mi zalíbil, a já stále naříkala: kéž by jenom mladší byl! Trápilo mě vědomí, že co v mozku tkvělo mi, předsudek a odpor k stáří ve mně nikdo nezlomí. Ani vy... a proto dneska k vám s tou prosbou přicházím: odpusťte mi, učiňte už konec mojim nesnázím, odpusťte, že nemohu míti vás hned po Bohu ve svém srdci – byť byste mi hvězdy snes i oblohu!“ 51 Starý Klusek uslyšev to upřel zraky v nebesa, skřížil ruce a pak teskně zažaloval do lesa: „To’s mi činit neměla! Teď jsem zničen docela! Ó kde snů mých ženuška je?!... zemřela, ach zemřela!“ Podal ještě pravici jí – a pak jako ve snění klátivou se chůzí ztrácel v tmavší stále zeleni, jak by mohl jedině v této těžké hodině útěchy a klidu nabyt v černé lesa hlubině... A co hledal, též tam našel za ptačího hlaholu: po třech dnech jej našli viset na stromě co mrtvolu. V kapse byla cedule nadepsaná „Andule“ a v ní odkaz domku se vším „za to blaho minulé.“minulé“. 52
Dvojí odkaz.
Vítr fouká, sníh se chumelí jako z cejchy peří – stará ruka tluče na faru do oken a dveří. „Sluho Páně, neť má na loži po zpovědi žízní, vstaň a pojď ji slovem potěšit v starých hříchů trýzni!“ Sluha Páně okno otevřel, shlédl k ženě na zem – „Potěš Pánbůh duši ubohou... já se třesu mrazem.“ Vítr fouká, sníh se chumelí jako z cejchy peří – „Vstaň a pojď, náš domov v poustce je u hřbitovních dveří.“ Duchovní jen stočil nábožně k nebi svoje očka – „ZítraZítra, matko... neť tvá zajisté úsvitu se dočká.“ 53 Nad farou se mraky zvedají jako boží hněvy – „V odkaz od ní poklad dostaneš, o němž nikdo neví!“ Mraky sněhu hrozí spadnutím, vichr oknem mlátí – „Přijdu brzo ještě poslední útěchu jí dáti.“ Vítr fouká, sníh se chumelí jako z cejchy peří, a pan farář v plášti zahalen cestu k poustce měří... V rozedranou vešel chalupu, uvnitř nahá bída, a když v koutě zahlíd nemocnou, zbledl jako křída. Ukázala rukou na košík – „Zvu sem na dvojí tě odkaz – vol si!“ – – a on v koši zřel oprátku a dítě. 54
Povídka z města.
Vídával ji denně cestou do přednášek a vždy blahořečil šťastné chvílence, kdy se mihla kolem jako vzduchu prášek, ve kloboučku bílém, v prosté pláštěnce a kdy na těch lících jako krve prostých rozžeh dívčí ostych v barvách zvyšujících její bledou krásu – oheň ruměnce. Tak ji vídal léta... vítr od severu nebo v letě žhavý jako sirocco byl mu jara vánkem, jen když moh jí v šeru pod kloboučkem patřit v tvář a na oko; ó když zraky obou tak se jednou střetly, v jejím paprsk světlý vzplál a touže dobou do nitra již okem pad mu hluboko. 55 A ten paprsk světlý konal pravé divy v hloubi jeho nitra jak nic posavád; uved jej jak kouzlem v jakés rajské nivy, na nichž myšlénkami prodléval tak rád – ó ti snové krásní, v nichž se život v touze jeví mládí pouze velkolepou básní jak sám světa Tvůrce božský majestát! Ale dosud na ni slůvka nepromluvil... jednou však jda k městu stinnou alejí – v dáli právě hřmělo – zahlédl ji u vil... hřmělo blíž a blíže, stále silněji... zdali nemoh’ zabít hrom tu milou bytost? – jaká příležitost, by jí deštník nabíd zatím proti spoustě deštných krůpějí. „Odpusťte, má drahá“,drahá,“ pravil zajíkavě, „že se osměluji v díle ochranném nabídnout vám průvod v této živlů vřavě, aspoň než se k městu spolů dostanem. PršíPrší, jen se leje... hřmí – zas úder nový! – však ten deštníkový štít nás oba skreje, že nám pod ním bude jako pod stanem.“ Pohleděla na něj mu tak mile, známě, sklopila své oči, na rtu chvěl se dík, 56 váhala, však posléz přijala i rámě, když jí vítr v tváře peřej deště střík, a pak tulila se k němu – podle deště – úž a úže ještě... tak teď může zase vichr vodu stříkat – ale na deštník. Však on také nad ní střechu reguloval podle deště, větru, podle kaluží, jen když v bezpečí byl její tváří ovál nyní červenější, divno, nad růži, a co v tolikeru vděku zračilo se v jejích očí rose, stálo za to věru, aby pro ni promok třeba na kůži. Nyní teprvé si jasně uvědomil, že je skutečností, co měl za snění, vždyť to v sobě cítil – ne, v tom nebyl omyl – že má celé srdce v jednom plameni; ó když zablýsklo se, s bázní k němu koukla, a když rána houkla, její tělíčko se tisklo k jeho tělu jak list ku kmeni. Tak se dále brali stromořadí středem, i když dešť se změnil v liják nejprudčínejprudčí, lépe jíti v dešti – v stínu stromů šedém mnohdy právě zkáza bleskem zahlučí; 57 ach, on nejraději v hromobití huku byl by na svou ruku vzal to tílko její a je nes až domů ve svém náručí. Prošli celou alej, přešli na příč cestucestu, a tak dostali se přímo do sadů, ze kterých už měli nedaleko k městu, kdyby nezůstali nikde pozadu, vždyť již z blízké dáli známé melodie proudu Vltavy je vítati se zdály a tam z mlhy kynul Vít jim od hradu. Lilo se jak z konve, písek oblázkový,oblázkový ve stružky se zrýval stékajících vod, a co opatrně dál šli podél křoví, to se rozevřelo náhle v živý plot a tam z jeho hloubí temného je zvala k sobě lávka malá v husté listů loubí, ušetřené zcela bouře nepohod. „Zde si odpočinem,“ děla všecka skřehlá, „aspoň než ten liják dál se přežene,“ a již do loubíčka jako laňka vběhla a hned pospíšila k lávce omšené. „Kéž by mohla mamamamá,“ odválo jí s retů, 58 „zřítzřít, jak krásně je tu! Všude zeleň samá, ba i na té lávcelávce, ač je z kamene!“ Slova ta jím hnula, jak by u něj nebyl dokázal to žádný z krasších výroků, šel a na té lávce též se uvelebil, aby měl ji blízko, blízko po boku, a tak seděli tu těsně vedle sebe, zříce kousek nebe z listnatého skrytu, cítíce však celé v srdci hluboku. „Je tu vskutku krásně... slyšte však, jak mlátí proudy v naši střechu“,střechu,“ děl jí průvodce; „toť jak průtrž mračen... v té nám nelze dáti přes pláň dolů k mostu v náruč nehod se. Beztoho strach o vás pomyslit mi brání, jaké uvítání uchystáno pro vás, drahé ubožátko, doma od otce!“ Dívka odvětila smíchu rolničkami: „Jaké uvítání – ach to nejsladčí! Žijem já a mamá už dva roky samy, ale její láskou jsem tím bohatší, a až vše jí povím, jak jsem byla s vámi – jste i jí už známý – v dešti skryta křovím, litovat nás oba ani nestačí. 59 Je tak tuze hodná, všechno pro mě činí ve své velké lásce téměř dětinné, dí jen, bych v ní zřela vždy svou přítelkyni, že pak v životě mne štěstí nemine, a já... jsem to děcko, viďte, milý pane, co se přes den stane, též jí říkám všecko jak své nejmilejší družce jediné. Proto ví má mamá, kdy a kolikráte jsme se potkali již... v které ulici... jaké postavy jste... kterak vypadáte... jak ten vous vám sluší plné na líci... ba – toť hračka pouhá – ona zná i dáta, kdy vám nějaká ta kniha z kapsy čouhá, když tak jdete mimo všecek zářící. Mezi mnou a mamá není nikdy váda, mluvíme-li o vás, je nám veselo, ba já vím to jistě, že i vás má ráda –“ v tom si náhle rukou jela přes čelo, a jak mráz když sahá na ni, zachvěla se a teď zas a zase... „Ach, co je vám, drahá?“ „Nic, to snad že právě silně zahřmělo.“ Ano třeskla rána... zastavila příval, pršelo už méně, drobně, zdrobňoučka, 60 byla klidna zase a zas dále díval pár se černých očí naň zpod kloboučka, a on o významu každinkého slova myslil zas a znova, které pravila mu dívčinka ta zvláštní jako hezoučká. „Vskutku, nic mi není“,není,“ hovořila dále, „naopak mám radost, že jak matinka o vás mluvit by mě poslouchala stále, i vás těší o ní řeč má prostinká, věřte, kdyby tady mohla být i ona, já vás obou spona, to by dohromady byla nejšťastnější v světě rodinka. My sic spolu žijem zcela spokojeně, někdy přec však u nás cítit samotu; zabloudí-li oko na tatíčka k stěně, mamá ihned teskní: „Ach, jak smutno tu!“ A já nedovedu rozjasnit pak více její truchlé líce, vy však v našem středu byste navrátil ji k blaha životu. Čtu to z vašich očí, vy že neumíte v pravdě ublížiti ani červíčku, i že hodným lidem láskou neskrbíte, zvláště svojí mamá, svému tatíčku... 61 ó vy také byste nechal mamá moji kochati se v zdroji té své lásky čisté a mě také... viďte? – byť jen trošíčku!“ NevědělNevěděl, co říci na ten citů příval, v němž se něha s prosbou tklivě zračila, děl jen, když se na ni dosti vynadíval: „Jak se jmenujete, dívko spanilá?“ V tom jí zbledly líce a to útlé tělo chvělo se a chvělo jako dřív, a více pozbývala lesku oční pupila. Soudruha se její zmocnil postrach velký... sáhl na čelo jí... bylo studené, však to velké oko mladé trpitelky nabývalo rychle svého plamene. „Je již lépe nyní? Nuže, půjdem domů!“ ale nebylo mu už tak volno při ní. „Jít už domů?“ děla. „Prosím, ještě ne! Hleďte, jak je krásně!... Vůkol na zeleno lehá zlatá záře, slunce zapadá, a ten vzduch tak čistý .čistý... chtěl jste znát mé jméno?.,jméno?... po mojí mě mamá zovou Milada... a můj ret vám touží tolik říci ještě, 62 co mi jako kleště srdce v nitru ouží a co připadá mi jako záhada. Prosím, jak to přijde, že mě tolik hněte myslit na náš rozchod, zde neb kdekoli, nejradš mám přec mamá na celičkém světě a mě věru pranic při tom nebolí, když – v jak slunce záři nána okenní římse ještě pobavím se s ptactva proletáři – zlíbá mě a já pak jechám do školy. A co v tom as vězí, že vás pouze hledám, jdu-li po ulici, lidí ve mnohu, v duchu s vámi kráčím, doma k stolu sedám, s vámi jím neb píšu školní úlohu a i v postýlku-li spánku v náruč klesnu, zřím váš zjev i ve snu, jak se ke mně tulí, a když se pak zbudím, spát již nemohu? Nadarmo ptám sebe, co to všechno značí, ptám se také mamá, a co říká mi?... abych často na vás nemyslela radši, jsem prý tuze mladá, a vy neznámý, a jájá, jak se slušísluší, dím si: Poslechnu ji, avšak zapuzuji marně obraz v duši, a tak zřím se stále, stále před vámi. 63 Snad že cítím jinak: aspoň připadá mně, že tam, kde vy nejste, slunce nesvítí, a když jsme šli v dešti, cítíc vaše rámě mnila jsem, že jdeme dešti ve kvítí, ó to mé je štěstí: v mysli zřít vás dumné... a že jste tu u mne, mně tak blaze jesti, že bych mohla tady ihned umříti.“ „Ó jak má mě ráda!“... blažen děl si v duchu a již chtěl ji sevřít ve své objetí, však ta drahá dívka zdála za rozruchu snad těch mocných citů chvět se po třetí, pak jen – jak to divné! – skryla tvář svou dlaní, ach, a pláč a štkaní, tiché, srdceryvné, bylo dlouho ještě v loubí slyšeti. Zatím stíny delší vrhala i tráva... „Déle tady pobýt je i přání mé, ale i to slunce nám již s Bohem dává, a tak na cestu již dát se musíme; voníť země celá po krůpějích deště, a co jste mi ještě nedopověděla, to si cestou domů všechno povíme.“ Usušila sobě oči pláčem rudé, v myšlénkách se kojíc blahou nadějí, 64 že jí od nynějška aspoň možno bude vídat jej a s ním se stýkat častěji, a tak s myslí květnou jevící se v oku po jeho zas boku brala dál se Letnou a zas bylo volně, ach tak volně jí! VšeVše, co znělo kolem na té cestě domů na slunci se skvící jako topasem, ptáků libé zpěvy, tajný šelest stromů, Vltavina píseň, jež se táhla sem, to vše zdálo se jí vyvýšeno na té slunce záři zlaté býti nitra její plničkého blaha živým ohlasem. A již spolu došli ku letenské stráni... již se brali dolů... v pravo stromoví, v levo u jich nohou moře střech a bání, stříbropěnná řeka, mosty, ostrovy – jakáť malba skvělá!... ach tak vskutku zlatou Prahu stověžatou nikdy neviděla jako v tento krásný večer červnový. Však když přicházeli k mostu blíž a blížeblíže, opět přetékala blahem ústa jí – jaká velká spadne její mamá tíže, až jí vletí v náruč a nic nestají – 65 ach, on zřel již v duchu, jak se její vlásky v jemné nitky lásky a ty na poruchu klidu jeho mysli v pouta spřádají! A dál švitořila, když se brali mostem, a zas jako dříve, snivě, blouznivě, kterak bude denně jejich milým hostem při šálečku kávy, večer při pivě – on již zřel, jak k její rtu se jeho shýbá a jeljej líbá, líbá, stále vášnivěji, až by zcela uváz v lásky předivě. Myslí, kam by vedlo, kdyby jsouc již v květě láska se mu stala srdce potřebou, dřív než ušel cestu k života by metě, kde se teprv stává žití velebou?... zloupil by se o klid, uvrh na se jarmo, jež by střásal darmo, a pak musil proklít svoje poblouzení... zoufat nad sebou! A to stát se nesmí – jak by sklamal matku... a jak zavázán je díkem navždy jí, za to, že mu dává ze skrovného statku mnohdy vícvíc, než může,může ve zdar studií! ach, on s ní se proto rozloučiti musímusí, 66 byť i srdce v kusy jemu trhalo to a ji nalomilo jako lilii! Zastavili u vrat – teď... ó jak ji sklamá!... „S Bohem, musím odjet... je mě potřebí... kdos mě čeká doma...“ – „Snad ne vaše mamá?“ „Ne, má žena.“ – „Žena!“ A jak v srdce by teď jí dýka vjela, začla žalně sténat: „Vy jste ženat... ženat!... já to nevěděla!... já nic nevěděla... Bože na nebi!“ Přikvapili z domu, odvedli to dítě do teplounkých peřin... bylať střídavě brzy od horečky napadána lítělítě, brzy od zimnice k mdlobné únavě, ach, a dlouho měla drát se z jejích tenat a jen: „Ženat! ženat! a já to nevěděla!“ štkala při polevách až k své zotavě. 67
Krváky.
Milovala jako děcko školu, hry i čitánku, nad ně však a nade všecko čtení románků. Nedala v své komůrce si ustýlat ni smejčiti, jen by mohla tajně kdesi román ukryti. Ve dne byla – eh co metla! – pro ospalost kárána, ale v noci román četla třeba do rána. Vedle matka ulehnout si nebyla s to pro kašel, ten však v sluch a srdce čtoucí cestu nenašel. Avšak lidem zabodával v krámě se až do kosti, nebýval v něm kupců nával nikdy vzácností. 68 V čas, kdy mládí sobě žádá býti mládím hledánu, dcerka k smrti měla ráda reka z románu. A když začla krvák nový, nemohla než v zápětí k novému zas hrdinovi láskou vzhořeti... Nápadníci chtivé hledy stáhli od ní docela, pustl krám a naposledy matka umřela. A tu teprv převráceno bylo vše: čtla celý den, až ten obchod, pěkné věno, přišel na buben. Však co také s takým věnem?! Ona sní teď o princi jako o svém vyvoleném, jen že – v blázinci! 69
Staré brejle. (Z národopisné výstavy v Praze 1895.)
Jitřní ticho po silnici, jitřní ticho na poli, aj kdo se to ku výstavě hned po ránu batolí? Kabelu má na rameni, cizincem však jistě není, aspoň zná se, jak je vidět, velmi dobře v okolí. Oblé tělo, oblé tváře, které nikdy neztrácí smavý úsměv, jakým pouze honosí se dobráci; z převlečníku kapsy čouhá zápisník a tužka dlouhá – můj ty pane, toť pan Brouček, známý pražský domácí! Týž, jenž podnik’ slavný výlet ve patnácté století, jenž si hračkou, jakož známo, ku měsíci vyletí, naposled pak v slavném sboru básníků a profesorů na výstavě jubilejní dal se také viděti. Dnes si schválně trochu přivstal; nechtěl zůstat pozadu za těmi, kdo noří v krásy lidových se pokladů, však ni množstvím lidu dát se odehnati od té práce z dusu na vzduch, byť jen kamsi v restaurační zahradu. 70 Ale dnes to bude jiná; jakby čet stať po statistati, bude poklad za pokladem nerušeně zkoumati a pak teprv, až se davy vhrnou proudem do výstavy, bude moci jí a sobě náležitě zavdati. Tam už vítá lesklá báň ho lidového paláce, a už teplem vlastenectví cítí mile prohřát se; když pak jako přede lety prošel těmi turnikety, oct’ se opět jako tenkrát v utěšené pohádce. Známý obraz zachytily oči páně Broučkovy; tentýž prostor, tentýž palác, kolem tytéž budovy, ale ani jediného na nich slova německého – od času to „jubilejní“ věru pokrok hotový. Dál jde, přímo ku paláci, vejde, hned se v levo dá – co tu skvostů vytrysknuvších přímo z duše národa! teď jen brejle!... ale zle je... marně hledá – nejspíše je nechal doma na stolečku... přeškoda, ach přeškoda! Co teď dělat?... drobných skvostů na každé tu prostorce; jíti...? zůstat...? tady nesmí pranic snížit na sport se... a co takto uvažuje, kdos jej vlídně pozdravuje: druhdy jeho podnájemník, nyní zdejší dozorce. 71 Jaké štěstí! ten snad bude brejle mít – ó nikoli! Ač už starcem, má prý pořád oko ještě sokolí, však on v skříně pološeru ukazuje k brejlí čtveru praví žertem: „Račte, prosím, jen si vybrat, libo-li.“ Aj pan Brouček zjasniv tváře do té sbírky brejlí sáh’, po chvilence zcela vážně jedny k svému nosu táh’ a pak přes jich tvar a stáří i dozorce úžas v tváři s horlivostí badatele rozhlížel se po stěnách – – – Bože můj, co za brejle to! nikdy neměl takových! až se všecek pozatřásl dojmem vjemů zrakových: v čem až dosud vídal trety, zřel teď vzácné krásy květy jasně prosté, prostě jasné jako moudrost v příslovích. A ať kráčel kudykoli, každou chvílí skrze skla brejlí těch mu nějaká se zvláštní krása zableskla, mnohdy pak se všechno před ním slilo v jedno mžikem jedním – to když slza překvapením v oku se mu zaleskla. Tak než prošed celý palác vytáh z něho paty ven, s vlasteneckou pýchou poznal, co vše tady ze hřiven lásky lidu ku životu na hromadu sneseno tu: jeho duše z chat a statků, ze mlýnů a mysliven. Však i v jiných pavilonech divy věru divoucí vzbuzovaly v mysli jeho úžas stále rostoucí, 72 při tom se mu zdálo všady, že zří jasně do záhady, proč to velké české srdce nebylo lze dotlouci. V jednom vidí samé zbraně od mlatu až ku meči.,.meči... zdají se mu sněmovati, která k vlasti bezpečí byla ze všech nejvíc činna... a z nich byl, ač sláb jak třtina, mezi těmi smrtonoši píšící brk největší. V jiném opět s žasem vidí výš a hloubku prostoty, velikou to kdysi slávu Českých Bratří Jednoty, ach, a ta z těch knih se zdá mu, vytištěných v Amstrodámu, češtěj zářit než tak mnohé drahocenné klenoty. A pan Brouček celý zmámen velkostí těch pomníků odběh na vzduch pookřáti v svěží vůni trávníků; oddychoval z hluboka si, otřel čelo, přičís vlasy a pak zvolna batolil se k velikému Jiříku. Však i zde – ten Jiřík je tak velikým... ó divové! nad ním stíny ještě větší – aj, toť oba Janové, bez kterých by Češi byli česky dávno nemluvili a v jich vlastech nyní vládlo pouze ticho hrobové. A zda teď se temný dusot z dáli v sluch mu nešíří? Vskutku, mračno statných postav s přilbicemi, s krunýři jede cvalem na komoních, prachu mrak se zvedá po nich... žádný klam... to přijíždějí blaničtí sem rytíři! 73 Divná věc – vždyť dnešních novin zprávy jsou tak přechudé, beze zmínky, že i Blaník průvod sem si odbude... a tu jdou již – Bohu chvála! – v jejich čele kdo to cválá?... Svatý Václav!... nuže nyní nám tak zle už nebude! A tam zase s druhé strany postupují zástupy prostých mužů, kteří vzešli z lůna české chalupy: jsou to také bojovníci zbraně ducha třímající, jimiž Vlasti své již sňali tolik bědné potupy. Z nich tak mnozí pana Broučka svého ducha perutí v mladých letech unášeli nad komůrky klenutí... a on chtěl již volat : „Sláva!“ – ale cosi zadrhává hrdlo mu a cos mu srdcem proniká jak pohnutí... A ti všichni k paláci se ubírají – ale ne... kouzlem skel se proměnilo vše, co zbylo z kamene, v zosobněnou českou práci, ana zvolna pro vlast kácí věže potup na cestu jí k blahu Záštím stavenéstavené. Ah, kdos hlasem něžným, sladkým do Broučkova ucha vdých’: „Zase sňato jedno pouto, těžké pouto s rukou mých, ale zbývá ještě těžší, a to moji věrní Češi sejmou láskou – tak zas budu vlastí synů velikých.“ 74 Opět zrak se zakalil mu... a když si jej protřít chtěl, strh si s očí i to kouzlo oněch divných starých skel: okuláry padly na zem, a on stál zas před obrazem jako dříve, když se bez skel po výstavě rozhlížel. Jenže teď tu ve skupinách čumí na něj diváci, však pan Brouček zevlujícím stejnou mincí oplácí, dav se směje – láry fáry! – on si zdvihá okuláry a teď opět hezky zvolna ubírá se k paláci... Spokojeně řadou lidí proplet se a vstoupil do něj, dozorce již z dálky zdál se smát se naň jak čaroděj, však pan Brouček v lidstva šumu strčil tajně korunu mu i ty brejle, lituje jen, že je nemá na prodej. A pak vyšel druhou branou v jasnou Boží přírodu, used’ a již v sebe ssaje plzeňského lahodu, šťasten, že co zří, je zárod toho, co dokáže národ, až si znova vydobude prací zlatou svobodu. 75
Divný host.
K stolu v okně přisedla si muži svému chtějíc psáti, jak je ráda, že tak brzo z dlouhých cest se domů vrátí. V tom však za ní vrzly dvéře... ohlédla se... pozdě už – stál tam v šatě rozedraném plnovousý cizí muž. „Prosím, nic se nelekejte... nejsem zloděj, milostpaní... tabulku jsem spatřil venku, vaše jméno četl na ní... Zaklepal jsem... asi třikrát... slabě, jak mám ve zvyku, a pak dodav odvahy si zvolna vzal jsem za kliku.“ MilostpaníMilostpaní, polekána samozvaným tímto hostem, vzpřímila se, obrnila vůči možným událostem. 76 „Jste-li žebrák, přijďte v pátek, ale jenom v kuchyň mou,... ke mně nikdo přístup nemá – jděte!... tamhle dvéře jsou!“ Divný host se ani nehnul – „Ba, jsem žebrák, pravdu díte, ale zbytkem od oběda pramálo mi posloužíte. Já chci víc – však neračte se, prosím, lekat, jak jsem řek... nevím honem, jak bych v slova spředl pásmo myšlének“myšlének.“ A on sáhl na čelo sisi, klepal na ně rukou zdranou – ona dosud pohlížela k němu s tváří polekanou, ale přece směle dosti, by to aspoň tušil sám – „Odpovězte, co mi chcete? sice pomoc zavolám!“ „Co vám chci?... ach, odpusťte mi... máte ještě pěkné líce, černé vlasy, bílé zoubky, a co váží ještě více, jistě také dobré srdce... ano, vskutku – Bůh to ví! – i já kdysi zval jsem svojím poklad zrovna takový!“ 77 „K čemu mi to povídáte?“ pravila... však kýho výra! co tam vidí na té tváři, když tak déle na ni zírá? Zpomíná, kde viděla ji a ty známé tahy v ní – marně – snad jen na ulici, lidé jsou si podobní. „Milostivá, promiňte mi, že vás těmi věcmi nudím, vězte však, že šťastným budu, jestli ve vás soucit vzbudím: poklad ten má byla žena, ach, a ta mi umřela... ano vskutku... aspoň pro mě, pro mě aspoň docela“docela.“ Divný člověk!... milostpaní na polo jen hnula rtoma... i ta měkkost jeho hlasu zdá se jí tak povědoma, ale kdy a kde ho jenom v životě už slyšela?... marně hádá, paměť službu vypovídá doceladocela. „S hořem v srdci, s vřavou v hlavě prch’ jsem z vlasti do ciziny, chtěl jsem na ni zapomenout, započíti život jiný, ale byl jsem vzpomínkami 78 na ni ze všad dále hnán, od pevniny ku pevnině, přes hory a oceán. Také dálnou Amerikou štvaly mne jak divé saně, a já jednou připojil se k indiánské karavaně; Mexikem jsme tenkrát táhli, vlastně oni, já jen lez’ – ale jednou probudím se bez vůdců a bez peněz. Pobrali mi vše a prchli... přede mnou a za mnou byla poušť jen samá, výheň slunce na ni sirný oheň dštila, do slova mi připíkajíc k nohám obuv, k tělu šat... ach, a k tomu přišla nemoc, žízeň zlá a krutý hlad! Dovlek jsem se po měsících, nevím ani po kolika, posléz k jedné usedlosti, chudá byla, nevelikáneveliká. Chtěl jsem práci... dali mně ji... u studnice čerpadel – neb jim z obou tažných mezků jeden náhle zcepeněl.“ „Je to blázen?“ milostpaní myslí si, však kýho výra! 79 podobná i v zpomínkách se postava jí v mysl vtírá... toho, který přede lety srdcem se jí zaslíbil – ale ne, ten o půl hlavy, ne-li o víc větší byl. „Uplynulo kolik roků, a můj stesk byl stále větší a můj život potácel se z nebezpečí v nebezpečí: jednou jsem se topil v moři, dvakrát chtěl si život vzít ze zoufalství, že jsem nemoh na svou ženu zapomnít. Ale já to radši přejdu... kroniky by z toho byly a ty staré srdce rány znova by se rozjitřily – místo všeho račte jenom říci mi – to stačí nám – zda též naň si vzpomínáte, jak já na ni vzpomínám?“ Chtěla odbyt dotěravce, ale hlas jí selhal zcela, zachvěla se – co to jenom na mužově krku zřela? Takovou, ba na vlas stejnou jizvu měl i její muž... ale ne, ten přece mrtevmrtev, a tak dávno, dávno už! 80 „Zdráháte se odpovědít – snad vás právě něco hněte, – co však byste myslila si, kdybych řekl o ženě té, již jsem ztratil, že – že zdráva a snad také šťastna jest, a já muže zrazeného musil peklo světem nést?!“ „Co bych sobě pomyslila?“ chtěla říci milostpaní, ale cosi zvláštního tak z jeho očí zírá na ni... jako tenkrát, když ji přistih se svým bratrem první muž, – však on umřel, a zvěst o tom stihla ji tak dávno už. Ach, jak divno, prapodivno bylo nyní u srdce jí, nohy slábly, oči lpěly na prosícím obličeji, jejž vroubila řídkých vlasů, dlouhých vousů bílá šeď, však jen cosi v jejích očích dávalo mu odpověď. A on chopiv ruku její žhavost retů dýchal na ni – „Díky, že mi rozumíte... však teď rcete, milostpaní, slůvko jen, vyť v moci máte, abych ještě šťastným byl“ – 81 v tom se náhle ze zádveří v sluch mu ozval dětský kvil. Škubl s sebou, ptal se šeptem: „Čí to dítě?... ó můj Bože!“ – „Moje, pane!“ – „ Z nalezince?nalezince?“ – „Z manželského mého lože...“ „Ach, dle toho, milostpaní, po druhé jste vdána už, však vy dosud máte jméno, jež vám dal váš první muž.“ Je to blázen?..blázen?... mluví pravdu!... Chvíli ještě vše si kolem prohlíží jak pomatenec a teď praví s němým bolem: „Zapomeňte, milostpanímilostpaní, na mou trapnou kroniku: nebýt venku vaše jméno, byl bych nevzal za kliku.“ Šel a zmizel – milostpaní na pohovku klesla náhle, v sluchu jejím stále zněly řeči jeho zvuky táhlé, zavřela pak obě oči, ale dosud zřela jej bolestně tak upírati na ni smutný obličej. Do návratu manželova žila v stálém nepokoji a on nad tím divným hostem dlouho kroutil hlavou svojí, 82 uvažoval každé slovo, které muž ten promluvil... podivín snad nějaký to nebo tichý blázen byl. – Blázen! blázen! – To jen rouška tragedie plné tajna, a dva její intrikáni horší jsou i sama Kaina. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Po třech dnech se brali spolu podél řeky v perlách rosy... aj tu loďka k břehu táhla utopence jakéhosi – byl to ten, jejž dávné zvěsti odeslaly na věčnost: jeho bratr, její první chudák muž, ten divný host. 83
Novinářští sazeči.
Temně zní a jednotvárně hukot strojů po sazárně ze strojovny jako repot posledního do kouta; otroci, jak dí si sami, schýleni jsou nad kasami snášejíce na svém hřbetě povinnosti chomouta, mnohému i s obličeje v těžkém vzduchu pot se leje – jeť tak dusnodusno, jako bývá v přírodě, než nad krajem se hrozná bouře rozpoutá... Nejstarší z nich poodložil sázítkosázítko, a jakby do žil vjel mu oheňoheň, deklamoval, jak už měl svou manýru: „Dobře... ač jen v rouše chudém, přece též jej míti budem; ale zdaž jste čtli ten článek od Mrštíka v Lumíru?“ Čekal chvíli, vypnul tělo, 84 a tu z konce zasípělo: „Sázím dvacet proti jedné, že jsme s tím, co Vávra četl, jistě všichni na štíru.“ „Možná,“ vece stařík smělý, „však vy zvláště byste měli znáti pravdu článku toho, shlédnout se v tom zrcadle jak sám národ, jenž tu vidí, že mu vinou vlastních lidí odcizeny ideály jeho slávy omladlé –“ Nedomluvil... v okamžiku smích se ozval za pokřiku různých vtipů: „Vávra káže!“ – „A co dělá za přemety!“ – „Jako sokol na bradle!“ „A já pravím: Cele prázdni ideálů jsou jen blázni,“ horlil vůči posměvačům v myšlének svých pochodu; „vy je nejvýš v břiše máte,máte jak vše páté přes deváté v hlavě své, když cizáckostí štvete proti národu vlastní krve –“ „Ustaň žvanit !“ „Koho chtěl by chytit na nit vybledlého vlastenectví?!“ „Blb ten nikdy nepochopí proletářstva svobodu!“ 85 „To řeč vaše?... Je mi líto, ale rcete, zdali lží to, tvrdím-li, že ve vás méně citu je než rozumu... Nehrozí snad nebezpečí národu a jeho řeči?... ach a vaše zaslepenost s vrahem chystá zkázu mu!... Jak to bolí!“ – Umlk náhlenáhle, jakby jeho hrdlo sprahlé dusem vzduchu, hnusem puchu zadrhnuto bylo bolem, který řádil v nitru mu. Nikdo nehles... však co děje teď se s Vávrou?... Zle je, zle je! Tvář mu bledne, oko hasne, ruka hledá oporu – tělo padá na souseda silné ruce... běda! běda!... již i pěna z úst se dere – „Vodu! Rychle! K doktoru!“ A co jeden odběh nyní, přiskočili hned zas jiní a pak vzavše omdlelého opatrně odnesli jej na volnější prostoru... Přišel lékař... vše se dívá, jak se budí, pookřívá a jak posléz jasným okem zdá se loučit s přáteli: 86 „Národně jen zbloudili jste, však vy máte srdce čisté, a to také jednou Vlasti pomáhat vám povelí – !“... Zavřel oči... smutno kolem, soudruhové s těžkým bolem vrátili se opět k práci, a ty stroje po sazárně tak – tak teskně hučely!... 87 OBSAH: Str. Korrektor (místo předmluvy)3 Kytice11 Čeští sedláci16 Kruhači22 Povídka z vesnice31 Dvojí odkaz53 Povídka z města55 Krváky68 Staré brejle70 Divný host76 Novinářští sazeči84
E: av; 2002 [88]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Dörfl, Gustav; Stivín, Emanuel
(Nákladem vlastním. – Tiskem Emanuela Stivína.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 88