Kytice.
S dvojicí svých dítek měl ji po svém boku
v šťastné domácnosti plných deset roků,
potom přišla nemoc, zlá jak nenadálá,
a ta jeho mladou ženu
záhy ve hrob sklála.
Tenkráte, když v rakvi spouštěli ji dolů,
bědoval a kvílel v nevýhladném bolu,
házel na ni hroudy – srdce svého kusy –
přísahaje, že jich svazek
i dál trvat musí.
Však... sníh teprv jednou na hrob její napad,
a on chtěl zas ve dvou cestu žitím šlapat,
jež mu v osamění od té smrti její
blínem strastí zarůstala
stále divočeji.
Ponenáhlu také přestal vdovec mladý
dítky vodit z města velké do zahrady,
k zelenému domku, v kterém jejich milá
matička tam pod růžemi
sen svůj dlouhý snila.
11
Za to častěji se zastavoval nyní
s nebožky své ženy dávnou přítelkyní;
zvala vždy je k sobě – jisté znamení to,
jak těch malých sirotečků
bylo jí tak líto.
Slávku devět roků, Lidce sedm bylo,
když to tvrdé spaní matku zachvátilo:
o jaro a léto oba starší byli,
když ji s otcem bez matičky
prvně navštívili.
Žila v téže třídě v jedné z městských zahrad...
což se mohli u ní do sytosti nahrát
na trávě i v písku, v stínu starých stromů –
jaký div, že uvykli si
chodit tam jak domů.
Tam je vždycky vítal její úsměv sladký,
objímala náruč jejich „druhé matky“,
tam i otec ztrácel z duše neveselo,
jakoby mu slunce lásky
znova vzejít mělomělo.
Když pak mráz už odech’ okna zimním květem,
velké překvapení uchystal svým dětem,
které úsměv léta dát i zimě může –
přines’ jednou o polednách
domů čerstvé růže.
„Půjdete, mé dítky, k ní, své milé matce,“
pravil k drobotinám nad obyčej sladce.
12
„Je dnes její svátek – kyticí ji touto
obdaříte... ve pevnější
naší lásky pouto!“
Sláveček a Lidka teple ošaceni,
brzy po obědě vyšli ze stavení,
tatíček jim kynul stoje mezi vratyvraty,
a když zašli, blaženě se
vrátil do komnaty.
„Růže, jež jí nesou,“ děl si v mžik ten světlý,
„za kratičkou dobu povadnou a setlí,
ale símě,“ dodal, „které po nich zbude,
vzejde jednou, vzplane jednou
v lásky květy rudé.“
A co takto dumal svého štěstí lačen,
venku sníh se počal s těžkých sypat mračen...
sníh – a na ulici jeho andílkové – –
ne, ti jistě jsou už dávno
u své matky nové.
A ta najisto je zasypává právě
důkazy své lásky při dortu a kávě –
ať se třeba strhnou s nebe mračna šedá – –
ona jistě ve vánici
odejít jim nedá...
Zase upad,upad v dumy... ach, byl skoro šťasten...
Večer sám k ní zajde, ve příhodný čas ten
posléz odhodlá se ku společné pouti
tímto světem upřímně jí
srdce nabídnouti...
13
Zatím přestalo se chumeliti s hůry,
na chvíli i slunce vyskočilo z chmury
a svět zdál se z toho radovati celý –
jen ty jeho dítky ještě
zpět se nevracely.
Zpět se nevracely, ani když se šerá
snášela už na zem křídla podvečera,
ani když se lampy na ulici ztichlé
začínaly rozežíhat
zvolna... ne tak rychle!
Vyběh na ulici... vzduch byl zima sama,
sníh mu úpěnlivě vrzal pod nohama –
jaké štěstí pro ně, u matky že nové
v mrazu tom je zahřívají
lásky paprskové.
Spěchem bral se k vile – aj tam zřel své děti
u rozžaté lampy posléz přicházeti,
ale v jakém stavu – oba skřehlí mrazem,
jakoby už unavením
měli klesnout na zem!
V mžiku, co je zahlíd, k nim i skočil ruče,
v druhém už je svíral pevné do náruče,
a pak s touto tíhou – zdali dražší komu? –
do teplounké spěchal jizby
domů, domů, domů...
V kamnech záhy oheň převesele praskal,
otec drahé dítky hladil jen a laskal.
14
„Tak jste byly u ní, srdce mého touho –
ale rcete, kde jste po tom
chodily tak dlouho?dlouho?“
„Šly jsme rovnou domů,“ řekl hošík zpříma;
„aj vždyť matička nám tak daleko dřímá,
na hřbitově, kde teď schůdné cesty není,
a to ještě na posledním
jeho oddělení.“
„A pak jsme tak dlouho stály mezi rovy,“
doložila Lidka, „než se Slávečkovi
podařilo jamku vyhrabat a růže
do ní vsadit, na to její
zasněžené lůže.“
Otec slyšel, trnul... nyní teprv chápal...
dítky jeho vedl živé lásky zápal
sněhem k drahé matce, jeho mrtvé ženě,
kterou také milovával
kdys tak zaníceně.
A ten svatý plápol, dávný šťastný pocit
činem jeho dítek zas mu v nitru procit,
a on svatosvatě mrtvé slíbil znova,
co jí přisáh’, když šel od ní
prvně ze hřbitova.
15