Divný host.

Gustav Dörfl

Divný host.
K stolu v okně přisedla si muži svému chtějíc psáti, jak je ráda, že tak brzo z dlouhých cest se domů vrátí. V tom však za ní vrzly dvéře... ohlédla se... pozdě už – stál tam v šatě rozedraném plnovousý cizí muž. „Prosím, nic se nelekejte... nejsem zloděj, milostpaní... tabulku jsem spatřil venku, vaše jméno četl na ní... Zaklepal jsem... asi třikrát... slabě, jak mám ve zvyku, a pak dodav odvahy si zvolna vzal jsem za kliku.“ MilostpaníMilostpaní, polekána samozvaným tímto hostem, vzpřímila se, obrnila vůči možným událostem. 76 „Jste-li žebrák, přijďte v pátek, ale jenom v kuchyň mou,... ke mně nikdo přístup nemá – jděte!... tamhle dvéře jsou!“ Divný host se ani nehnul – „Ba, jsem žebrák, pravdu díte, ale zbytkem od oběda pramálo mi posloužíte. Já chci víc – však neračte se, prosím, lekat, jak jsem řek... nevím honem, jak bych v slova spředl pásmo myšlének“myšlének.“ A on sáhl na čelo sisi, klepal na ně rukou zdranou – ona dosud pohlížela k němu s tváří polekanou, ale přece směle dosti, by to aspoň tušil sám – „Odpovězte, co mi chcete? sice pomoc zavolám!“ „Co vám chci?... ach, odpusťte mi... máte ještě pěkné líce, černé vlasy, bílé zoubky, a co váží ještě více, jistě také dobré srdce... ano, vskutku – Bůh to ví! – i já kdysi zval jsem svojím poklad zrovna takový!“ 77 „K čemu mi to povídáte?“ pravila... však kýho výra! co tam vidí na té tváři, když tak déle na ni zírá? Zpomíná, kde viděla ji a ty známé tahy v ní – marně – snad jen na ulici, lidé jsou si podobní. „Milostivá, promiňte mi, že vás těmi věcmi nudím, vězte však, že šťastným budu, jestli ve vás soucit vzbudím: poklad ten má byla žena, ach, a ta mi umřela... ano vskutku... aspoň pro mě, pro mě aspoň docela“docela.“ Divný člověk!... milostpaní na polo jen hnula rtoma... i ta měkkost jeho hlasu zdá se jí tak povědoma, ale kdy a kde ho jenom v životě už slyšela?... marně hádá, paměť službu vypovídá doceladocela. „S hořem v srdci, s vřavou v hlavě prch’ jsem z vlasti do ciziny, chtěl jsem na ni zapomenout, započíti život jiný, ale byl jsem vzpomínkami 78 na ni ze všad dále hnán, od pevniny ku pevnině, přes hory a oceán. Také dálnou Amerikou štvaly mne jak divé saně, a já jednou připojil se k indiánské karavaně; Mexikem jsme tenkrát táhli, vlastně oni, já jen lez’ – ale jednou probudím se bez vůdců a bez peněz. Pobrali mi vše a prchli... přede mnou a za mnou byla poušť jen samá, výheň slunce na ni sirný oheň dštila, do slova mi připíkajíc k nohám obuv, k tělu šat... ach, a k tomu přišla nemoc, žízeň zlá a krutý hlad! Dovlek jsem se po měsících, nevím ani po kolika, posléz k jedné usedlosti, chudá byla, nevelikáneveliká. Chtěl jsem práci... dali mně ji... u studnice čerpadel – neb jim z obou tažných mezků jeden náhle zcepeněl.“ „Je to blázen?“ milostpaní myslí si, však kýho výra! 79 podobná i v zpomínkách se postava jí v mysl vtírá... toho, který přede lety srdcem se jí zaslíbil – ale ne, ten o půl hlavy, ne-li o víc větší byl. „Uplynulo kolik roků, a můj stesk byl stále větší a můj život potácel se z nebezpečí v nebezpečí: jednou jsem se topil v moři, dvakrát chtěl si život vzít ze zoufalství, že jsem nemoh na svou ženu zapomnít. Ale já to radši přejdu... kroniky by z toho byly a ty staré srdce rány znova by se rozjitřily – místo všeho račte jenom říci mi – to stačí nám – zda též naň si vzpomínáte, jak já na ni vzpomínám?“ Chtěla odbyt dotěravce, ale hlas jí selhal zcela, zachvěla se – co to jenom na mužově krku zřela? Takovou, ba na vlas stejnou jizvu měl i její muž... ale ne, ten přece mrtevmrtev, a tak dávno, dávno už! 80 „Zdráháte se odpovědít – snad vás právě něco hněte, – co však byste myslila si, kdybych řekl o ženě té, již jsem ztratil, že – že zdráva a snad také šťastna jest, a já muže zrazeného musil peklo světem nést?!“ „Co bych sobě pomyslila?“ chtěla říci milostpaní, ale cosi zvláštního tak z jeho očí zírá na ni... jako tenkrát, když ji přistih se svým bratrem první muž, – však on umřel, a zvěst o tom stihla ji tak dávno už. Ach, jak divno, prapodivno bylo nyní u srdce jí, nohy slábly, oči lpěly na prosícím obličeji, jejž vroubila řídkých vlasů, dlouhých vousů bílá šeď, však jen cosi v jejích očích dávalo mu odpověď. A on chopiv ruku její žhavost retů dýchal na ni – „Díky, že mi rozumíte... však teď rcete, milostpaní, slůvko jen, vyť v moci máte, abych ještě šťastným byl“ – 81 v tom se náhle ze zádveří v sluch mu ozval dětský kvil. Škubl s sebou, ptal se šeptem: „Čí to dítě?... ó můj Bože!“ – „Moje, pane!“ – „ Z nalezince?nalezince?“ „Z manželského mého lože...“ „Ach, dle toho, milostpaní, po druhé jste vdána už, však vy dosud máte jméno, jež vám dal váš první muž.“ Je to blázen?..blázen?... mluví pravdu!... Chvíli ještě vše si kolem prohlíží jak pomatenec a teď praví s němým bolem: „Zapomeňte, milostpanímilostpaní, na mou trapnou kroniku: nebýt venku vaše jméno, byl bych nevzal za kliku.“ Šel a zmizel – milostpaní na pohovku klesla náhle, v sluchu jejím stále zněly řeči jeho zvuky táhlé, zavřela pak obě oči, ale dosud zřela jej bolestně tak upírati na ni smutný obličej. Do návratu manželova žila v stálém nepokoji a on nad tím divným hostem dlouho kroutil hlavou svojí, 82 uvažoval každé slovo, které muž ten promluvil... podivín snad nějaký to nebo tichý blázen byl. – Blázen! blázen! – To jen rouška tragedie plné tajna, a dva její intrikáni horší jsou i sama Kaina. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Po třech dnech se brali spolu podél řeky v perlách rosy... aj tu loďka k břehu táhla utopence jakéhosi – byl to ten, jejž dávné zvěsti odeslaly na věčnost: jeho bratr, její první chudák muž, ten divný host. 83