V MÉM KRÁLOVSTVÍ
POHÁDKA
Do královských zahrad hledí král.
Nemá trůnu, nemá vojska, nemá dvořanínů, nemá služebnictva, nemá nikoho a ničehoničeho, co by zvyšovalo nebo propůjčilo lesk jeho dvoru.
Do královských zahrad hledí král a bojí se, že nezapadne snad slunce.
Prach usasuje se v komnatách, pavouci předou v nich své sítě, a po síních chodí Neznámý, tiše a plouživě, Nepřítel, který přemohl krále a národ.
Dole, pod hradem před polozbořenými domy na prazích sedí poddaní, jimž nikdo nevládne, a vypravují si pohádky o dobách, kdy král na hradě vlád, kdy při dvoře pilo se víno, milovali ženy, a kdy se válčilo. A mladší naslouchají starým a diví se.
Oh, za starých časů!
Tehdy vycházelo ještě a zapadalo slunce, bylo jaro i zima, po studených dnech, teplé, po sšeřelých jasné, po sněhu květy, po smutku radost, bylo mládí, láska, smrt. – – Oh, tehdy! A slunce
[12]
zapadá – nikdo toho nepozoruje, přichází jaro – nikdo ho nevítá, není smutku není radosti a smrt přichází – a nikdo si jí nevšímá.
V tichých poloopuštěných městech vlekou se líně chodci, jiní, kteří nevstali ještě, vyčkávají na loži noci, a někteří sahají po zbrani, aby vyhnuli se řadám přicházejících dnů...
Vojsko odložilo zbraně, neboť není nepřítele, s nímž by se bilo, básníci odhodili lýry, neboť nikdo neposlouchá, ženy přestaly milovati a těla jejich nelákají již muže.
Lid opustil vesnice i města, a národ snivých tuláků bloudí královstvím.
Na hradě sedí král, nebaví se, nevládne, neopouští komnaty, dívá se do královských zahrad, a naslouchá věčným krokům svého Nepřítele.
*
Z vysokých hor přicházejí do rovin proroci a hlásají příchod Vysvoboditele.
„Barbaři přijdou“ – lid shromažďuje se kolem proroků, a král vysílá tajně posly k hranicím. –
Ale barbaři nepřicházejí. Nepřítel stále chodí po síních a komnatách hradu a lid opustil proroky a přestal věřit.
Umdlení sedají proti zapadajícímu slunci, a jitra vrhají bledá světla na ztrnulé po probděných nocích. Unaveni naslouchají jednotvárné písni života
13
a vysíleni dlouhým čekáním Vysvoboditele, vrhají se do nejhlubších propastí.
A král čeká na svém hradě vpád barbarů, ale ti stále nepřicházejí, proroci ještě chodí zemí, ale nikdo jich neslyší. – – –
U okna nad nejhlubším příkopem stojí král.
Nevládne, nemá již poddaných, poslední tuláci bloudící pustým královstvím vysmívají se posledním prorokům a v komnatách hradu stále chodí Nepřítel.
A barbaři ještě nepřicházejí.
14