V.
Jan Burda, mlynář ze Zvole,
Jan Burda, mlynář ze Zvole,
můj purš a kamarád,
šel v patnáctém se mnou do pole.
Jan mne, já Jana měl rád.
O chleba jsme se dělili,
o tabák, jak Bůh dal.
Když u Włodowic mne střelili,
službu mi prokázal.
Rus pálí. Rus pálí. Bezmocen
ležím, nelze se hnout.
Ni chlapa vůkol. Z mých nohou jen
krvavý valí se proud.
Ó, neříkám povídku z čítanek,
bez příkras pravda to jest.
13
Jak chléb je prostý srdcem rek,
bez příkras je věrnost a čest.
Hnulo se křoví. „Sem chytni se, sem,
za krk! Tamhle je les.“
Shrben, v střel dešti šíleném
jak dítě mne na zádech nes.
Dvakrát mne složil. Pot stíral, skryt, –
a nepovolil.
Kdo ví, co život je nasadit,
ví, jaký člověk to byl.
Veselé děvče měl jsem rád,
nad život, nad celý svět.
I druhům je těžko více se ptát.
I povědět...
Jan k pluku šel zpět. Dva listy mi psal...
A pak – – pak nepsal mi už.
14
Byl raněn a chycen, když přebíhal.
Zemřel, jak umírá muž.
Bez příkras pravdu řekl jsem vám.
Já živ, on mrtev jest.
My byli jsme tři. Zbyl jsem sám,
já sám – a naše čest.
My byli jsme tři. Jan, já i ty.
Tiše chtěli jsme žít.
Žít někdy je krutější nicoty.
Bylo, co muselo být.
15