I.
Hoši, kdybych na housle uměl hrát, Hoši, kdybych na housle uměl hrát,
vzal bych je do náručí – – – Na housle, na housle kdybych uměl hrát, co tíží, co mučí, tak, tiskna je k prsům, je objímaje, zahrál bych na ně, a každý z vás, k zemi se dívaje, by poslouchal zadumaně, ztichl by pták, a vzdychl by sad, tiše by zaštkaly květy, a ještě by mrtvá se zachvěla snad dvě srdce, dva světy, a ona, proč nevědouc, chvílí tou snad by se zamyslila, 7 hlavu by opřela schýlenou, jak lístek slába by byla... 8

II.
Na lavičce u kamen seděli jsme spolu. Na lavičce u kamen seděli jsme spolu.
Do svých rukou vzalas mé ruce, na klín je položila, zamyšleně je pohladila a řekla jsi vážně a pevně: Mám Vás ráda. – – Já mlčel. Já nemohl. Srdce moje bilo těžce a prudce. Veliké blaženství zalehlo je, tak velké až podobné muce. I ustalo bíti. Hluboko v něm, hluboko, mlčky slíbil jsem, muž muži přisáhl sobě, že já, hrst prachu, u cesty květ, že já, duše z Boha, větší než svět, v tom životě žiju Tobě... 9

III.
Těch zástup, kdo tiše žili, Těch zástup, kdo tiše žili,
svou živíce prací i dobré i podlé, kdož neublížili, jen milovali, – se vrací... Ne. Všichni se nevrátí, odešlí z domu. Syn, tatíček dobrý se nevrátí tomu i tomu. Ale ti, kteří se vrátí, zřeli. Ale ti, kteří se vrátí, nezapomněli, nezapomněli. – Poslední sten slyší v daleku spících, 10 nezapomněli matek i žen očí žalujících, nezapomenou, vznešená krev. Sevřeným retem, v srdci hanbu, hoře i hněv, přisáhli dětem, zde stanou, naděje vaše i štít, jak za bouře stojí duby, a rukou-li, rukou již nebudou mít, budou vás bránit zuby. Roku 1917.
11

IV.
STROFOU SAPFICKOU. (Památce Otakara Theera + 20. XII. 1917)
Pod vzdutými vlnami vášně svaté hrdiny, jenž do boje vyzval božstvo, tiše bíti slyšel jsem srdce lidské, potřebné lásky. V nemoci kdys, na chvíli chtěje aspoň hoře vlastní vzdáliti trpícímu, o ráně, jíž podťali srdce moje, mluvil jsem k němu. A dnes, přísná bolesti, smutku vyšší, smutku z Jeho odchodu navždy, navždy, vanem tmavých perutí léčíš, tišíš ránu v mém srdci. 12

V.
Jan Burda, mlynář ze Zvole, Jan Burda, mlynář ze Zvole,
můj purš a kamarád, šel v patnáctém se mnou do pole. Jan mne, já Jana měl rád. O chleba jsme se dělili, o tabák, jak Bůh dal. Když u Włodowic mne střelili, službu mi prokázal. Rus pálí. Rus pálí. Bezmocen ležím, nelze se hnout. Ni chlapa vůkol. Z mých nohou jen krvavý valí se proud. Ó, neříkám povídku z čítanek, bez příkras pravda to jest. 13 Jak chléb je prostý srdcem rek, bez příkras je věrnost a čest. Hnulo se křoví. „Sem chytni se, sem, za krk! Tamhle je les.“ Shrben, v střel dešti šíleném jak dítě mne na zádech nes. Dvakrát mne složil. Pot stíral, skryt, – a nepovolil. Kdo ví, co život je nasadit, ví, jaký člověk to byl. Veselé děvče měl jsem rád, nad život, nad celý svět. I druhům je těžko více se ptát. I povědět... Jan k pluku šel zpět. Dva listy mi psal... A pak – – pak nepsal mi už. 14 Byl raněn a chycen, když přebíhal. Zemřel, jak umírá muž. Bez příkras pravdu řekl jsem vám. Já živ, on mrtev jest. My byli jsme tři. Zbyl jsem sám, já sám – a naše čest. My byli jsme tři. Jan, já i ty. Tiše chtěli jsme žít. Žít někdy je krutější nicoty. Bylo, co muselo být. 15

VI.
Od ledna ležel voják v nemocnici. Od ledna ležel voják v nemocnici.
Paresis nervi ischiadici. Na mnoho mysliti musel v té době, těžkého, neveselého. Rty zaťaty, leckterou pochoval v sobě naději života svého... Jaro... Jaro... Pučící klen za oknem vídal se kývat. Zahradě spící, než vzbudil ji den, kosa slýchával zpívat. Jaro... Ve zraku vítězný jas, dnes blízko šlo, ve květech čelo... Své srdce voják slyšel v ten čas: krvácelo. 16 A jedenkrát v dubnu... Jaký den!... Zavýsklo přímo do oken. Vstal voják. Drže se za stěžeje, na židli nejistě vkročí. Hledí. Sad zelený v slunci se chvěje... Pod oknem cesta se točí. Tak známá, tak obyčejná byla, šedá, tři oblázky na ní... Tak podivná, nová, jak přítel milá... Chtěl se jí dotknouti dlaní... Blízek jí býti... Snáze bylo mu žíti. 17

VII.
Lučina mladá a sličná jiskří, vlní se, blyští, Lučina mladá a sličná jiskří, vlní se, blyští,
douškou mateří dýmá vyhřátá mez. Živé duše tu není. Jen kobylky chřestí a piští, a časem z hluboka laskavě zahučí les. Nad nízkým ovískem chudým dva bělásci směšní se honí, vysoko na bledém nebi ostříže sleduji let. Daleko za lesem v městě pozdvihování zvoní, poslední umlká lístek, modlí se svět. Modlí se svět. – Klečím i já... A mýtina svítí, v slunci mlčky se zhřívá řad starých, vrásčitých skal. Krásně je, Bože můj, krásně! A přece srdce mé cítí i trpkost i žal... 18 Olenko, děvčátko dobré, jak rád bych rozdělil s tebou ne bolest a tíhu, ale tu krásu, ticho a klid. Olenko, panenko krásná, jak rád bych rozdělil s tebou sluníčka milého tobě dobrý a veselý svit. Jedenkrát pohlédni na mne milým, upřímným zrakem, usměj se na mne, usměj se zas! A v srdce, jež věřilo vždycky, jen dočasně zalehlé mrakem, světelnou záplavou vletí láska, radost a jas... 19

VIII.
Mraky se valí nad čely skal, Mraky se valí nad čely skal,
blesk siný rozťal nebe. Jak nebe je pustý, pustý žal, jenž na žití kořenech střebe. Hlodá... Hubí... Přiléhám, ústy tisknu se k zemi. Slyším se úpět. Žasnu sám, co z prsou rve mi... Chop, vichřice, rozmeť jak mrzký pýr žalu divoké býlí! Bij, blesku, v dum kalný a těžký vír, jenž hlavou zmučenou šílí, do prsou uhoď! Ušláplý plod v nich jedinou doraz ranou: 20 velikou lásku na život, ubitou, ubodanou... 21

XI.IX.
ŠTÉVA.
Na pastvisku u výtoně Štéva pásal koně. Jasný chlapec Štéva býval, celé dny si zpíval. Jako ptáčku se mu žilo, vesele v něm srdce bilo, zvěř i lidi miloval, a když bylo duši milo, do tance se dal. Žene Štéva kdysi z rána k lesu jasnost-pána. U myslivny děvče stálo, na Štefka se smálo. Bičem šlehl grošováka, 22 mih’ se mimo letem ptáka. Ale záře očí těch těžké srdéčko vojáka hřála v zákopech. Z vojny Štéva domů jede, tváře zhublé, bledé. Maměnka se usmívají, ale pláčou tají. Jak bys, mamko, neplakala, jak si nepožalovala: jedna noha odťatá... Och, synečku, ta ti dala, vojna proklatá! Sama přišla. Nač se stydět? Štévušku chce vidět. Na sebe se podívali, 23 mnoho neříkali. Zrylo srdce hoře radlo, lásky semeno v ně padlo, lásky těžké semeno. Bože, dopustíš, by svadlo, co ti svěřeno? Nezná Štéva, nezná lidí. Jedny oči vidí. Ale když v ty oči hledí, mlčí, slova nedí. V srdci těžce zarmouceném, ušláplém a uraženém, nepotřeben, nezužit, v srdci křivdou poníženém dobrý zemře cit? 24 Vzácná byla frajírenka myslivcova Lenka. Štévo, Štévo, má tě ráda. Ale je tak mláda... Tvoje oči děsí, matou děvulenku dobrou, zlatou. Kde je úsměv, radost, jas? Proč jim, Lásko, rukou svatou nepožehnalas? Hlava chápe, všecko chápe. Žal však srdce sápe. Lidský červ se vzepial bolem pod osudu kolem. Zaťal Štéva pěsti obě, všecko zrudlo v rudé zlobě... 25 Srdcem syčí temný svist. Lásku k Bohu, lidem, sobě rdousí nenávist. Ještě útlé, bílé ruce rozepiala v muce. Už vás, drahé vlasy plavé, ženou vlny dravé. Jeden smrk si našel v lese. Rozhlédl se, křižuje se. Hochu, jak se zodpovíš? Stará matka neunese sama tento kříž... 26

X.
LISTOPAD.
Jak bezmocný pláč jsou na listech krůpěje deště. „Srdce, přeživší sebe, tvůj vzdech kam volal ještě?“ List žlutý šustí, třese se, chví, krouží a padá. „To prudké, žalobné vzepietí, jež trpkne a svadá?“ Vodami letí studený svit, stín ocelový. „Nad hrobu kámen těžší je klid cizí a nový.“ „Jak slídíš, jak lovíš každý zvuk tohoto jitra!“ 27 „Neslyšet, zdusit svůj puklý tluk, děs mrtvý nitra...“ 28

XI.
NEŠŤASTNÝ JANO.
„Keď ma objímala, oči privierala, košieľku bielučkú tajne rozpínala. Horí hlava, horí, srdce bolí, bolí... Rvi ho, víchre búrný, rvi ho, leť do polí, hluchým skalám kričať, kameňom žalovať, že já idem zabíť, idem zamordovať, čo som ľúbil, zabíť oceľou kalenou, oceľou kalenou, do srdca vrazenou...“ * Zaryly sa prsty do hrdla útleho: čuj, ztichlo hučanie lesa hlbokého. 29 Tenký nôž sa hrúzi do prsa bieleho: stoja vody, stoja Dunaja rýchleho. A keď mrtvá hlava o zem uderila, zem sa prebudila, zem prehovorila, horami čiernymi žalne stonajúca, vodami šírymi lkajúca, plačúca: „Janíčko, Janíčko, Janíčko, čos robil? Janíčko, Janíčko, Janíčko, čos robil?“... * Hore dolu mesta neveselá cesta. Na vrchole stojí Janova nevesta. Na vrchole stojí nevesta Janova, nevesta Janova – šibeň jasenová. 30 „Ešte som ťa ľúbil, tichúčkú laliu, keď som smutný volal Ježiša, Mariu. Ešte moje srdce to tvoje volalo, keď sa naposledy v prsách zatrhalo...“ 31

XII.
SVIT LÁSKY.
Můj přítel o matce mi vyprávěl. Teď právě od ní z nemocnice přišel a ke mně zaskočil. Že naposled ji zřel, netušil ještě. A já všecko slyšel, jak matička tam v loži ležela, jak sed si k ní, jak za ruce se vzali, a mluvit ubohá že nesměla, sám hovořil. Vše, co si povídali, mi vyprávěl... A náhle, zjasniv tvář, „Ach, kamaráde“,kamaráde,“ všecek usměvavý jde po světnici..., „Petře, jakou zář, ach, jakou zář ti měla v očích“,očích,“ praví... Já usmál se. Kdo zažil, porozumí, jak láska oči rozžehnouti umí... 32 Já usmál se: touž záři v očích měl můj druh, když o matce mi vyprávěl... 33

XIII.
My mnoho slov jsme mluvili My mnoho slov jsme mluvili
i pravdivých i divně lživých. Trnový věnec uvili jsme ze zlých pousmání křivých. Stem dýk, ač dobrá, věrná, hleď, jsou srdce naše probodána. A tvrdá místa zbudou teď tam, kde se časem zjizví rána. Kde dozněl vichru suchý smích? Voděnkou – vodou uplynuly věnečky bílé?... Očí tvých, tvých očí, dítě, vzpomenu-li, strašno mi k smrti nade vším, co ubili jsme pýchou mladou. 34 Teď večer je. Jde chlad a dým z lesů, jež v cestu stín již kladou, v daleku marnou ozvěnou slyš muže přidušené štkání. Nevinnou, v srdci pohřbenou, ponesu si tě do skonání. 35

XIV.
Jako každý člověk přišlas na svět, umřeš. Jako každý člověk přišlas na svět, umřeš.
Jako každý člověk dobrá jsi i zlá. Potkáš-li mne ještě, lehce mimo přejdeš, snad jen hlavu schýlíš, snad se zasměješ. Všemi pohanami ponížil jsem tebe, hořem beze jména každou vykoupil. Možná, na kraj světa že tě půjdu hledat, možná, nikdy již znát nedám ti: jsem živ. Neodpustí snad a zahyne mé srdce, lidským soucitem snad zaštká nad tebou: Do hodiny smrti ty v něm živa budeš, do hodiny smrti ve tvém mrtev jsem. 36

XV.
Hluboké lesy, spíte, spíte... Hluboké lesy, spíte, spíte...
Neuvidíte, neuslyšíte... Ovečko, tiše, přitul se blíže, veliká, veliká, srdce je tíže. Ovečka tiše pokleká, k prsům se tulí člověka. Očima bezelstnýma hledí, ničeho neví, ničeho nedí. Ani se nediví, ani se neptá, odkud že slz ten bohatý proud? Neví, že srdce šeptá si, šeptá: Odpočinout... Odpočinout... 37

XVI.
PSANÍ OD MRTVÉ.
Až toto psaní čísti budete, já budu mrtva. – Čtěte klidně, prosím. Co činím, činím uvědoměle a podle síly své se vždycky snažím, by smysl mělo moje konání a bylo aspoň trochu užitečno. Zazoufáte-li kdysi nad životem, a přesvědčován, nebo přesvědčen, že není dosti lásky na světě, sluch dáte zlému: tehdy vzpomeňte, že byla dívka, která po léta, po léta, po léta Vás milovala a z lásky k Vám, a pro své ulehčení, se nedotekla ani ruky Vaší... 38 Mám, drahý – – – měla jsem Vás ráda, ráda... Jak umělce, i jako chlapce svého milujem, byť i často chyboval... A trpěla jsem těžkou chorobou. Já pochopila, že Vy, zdravý muž, musíte plně vyžíti svůj život a býti šťasten s jinou ženou,ženou – matkou. Dnes klidna jsem,jsem a je mi lehko tak, když rozhodla jsem se Vám napsati. – V den smrti mé Vám pošlou toto psaní... Již letos? Za rok? Za dvě, za tři léta? Na podzim? V létě? V zimě? Na jaře? Sebe jsem přemohla, však srdce své, své srdce přemoci jsem nedovedla. Že jsem Vám psala? I já člověk jsem, a nedovedu, nechci, nemohu až do nicoty promlčet svůj život. – – 39

XVII.
NA PAMÁTKU MALÍŘE OTAKARA MARVÁNKA. + 25. X. 1921.
V rámečku černém bílé psaní jak zarmoutit umí a jak raní v takový veselý podzimní den, v takový den. Mít srdce hošíka nebo dívky, snad sedl bych na práh u podezdívky a zaplakal si pro úlevu, pro úlevu. Ale tak, životem ztvrdlý muž, ztráceti mlčky zvyklý už, půjdu toliko zamyšlenější, zamyšlenější, nachýlenější, 40 veršů kvítečky zarudlé sbírat, a v suché oči bude mi zírat života Tvého, brachu zlatý, anděl na kříži rozepiatý... 41

XVIII.
ZAVEDENÝ OVČÁK.
Co je za uzamčenými vrátky? Konec pohádky... Konec pohádky... Zmátla se duše, neuvěřila. Hora se před ním rozestoupila. Do hory vešel. Šel a šel. Nikdo již o něm neslyšel. Ani vstoupil-li na nebesa. Ani zbloudil-li v hluši lesa. Kdo z lidí najde srdce moje? Lastura zavřená, těžká to je. V hynoucí škebli perla bývá. Ta tichou, tichou záři rozlívá. 42 Tišší než houslím požalování. Než navždy úsměvem sbohem dání... 43

XIX.
DÍVKA Z PŘEDMĚSTÍ.
Déšť bez konce řine se, lhostejně, mdle z pustého nebe. Šat promoklý studí, k tělu lne. Zebe. Ulicí chodím. Hodinu? Dvě? Jak zloděj se ve stínu skrývám. Ze tmy úkradkem, bázlivě do oken světlých se dívám. Srdce mi zamře, zima i žár, když za nimi stín tvůj se mihne. Hrdosti bývalé žalostný cár vzlykotem ubohým plihne. Týden s nadějí po nocích jsem nový kostým si šila. 44 Jak sůl pálí v ráně zatrpklý smích: Čím jsem ti? Čím jsem kdy byla? Ty netušíš, nevíš... Já vím... Budou zas bezesné noci... Bude tam v srdci život a jas umírat bez pomoci. To velké, to pravdivé, život a jas bude usýchat v něm... Po letech tvůj-li zaslechnu hlas, vzepne se, zaštká: Zde jsem. 45

XX.
Jak ve dnech úzkosti, dnech ponížení Jak ve dnech úzkosti, dnech ponížení
na slovo lásky, slovo posílení jsem čekala... Když umdlévá, když klesá, jedno slovo podepřít může srdce člověkovo, vše zachránit... Já čekala... A posléz v ohni pýchy stud, bolest v úsměv laskavý a tichý jsem ztavila. A nyní sama, nachýlena k zemi, neviděnými smyji krůpějemi sled kroků Tvých... 46

XXI.
MLADÝ ŽAL.
Stanulo mé srdce v žasu – – Tolik pojednou v něm jasu... Poklekla jsem, zaplakala blahou mukou, ruce rozepiala... Hájem tmavým, světlou lukou flétny hlas, – s velkou lunou bezezvukou flétny hlas mluvil temně: Na šumící vlně zlaté v náručí leť rozepiaté... Němá země, němá země!... Nevidělas holoubka sivého? 47 Neletěl tu do pole širého? Zase ňadro mé je plno, zas, ó, zas,zas. Jinak těžko, jinak plno... Kradí tisknu k němu ruku. Lstivý větře, vratká vlno, všecku tíhu, všecku muku skryji před sestrou i máti. Ale jitřní rosy čas v lůžku uslyší mne štkáti... 48

XXII.
Stesk po rytmech nových zas hlubinu vlní Stesk po rytmech nových zas hlubinu vlní
bytosti mé. A ostych a důvěra, že vše se mi splní z milosti Tvé. A proč bych nevěřil, pochyboval, že zasloužím toho? Vždyť vskutku jsem vroucně miloval i trpěl mnoho. Ulicí půjdu, nitru naslouchaje, jak v naději žena. Svět netuší, neví, co tu divem zraje – a jaká změna... Láska mne naplní, s tvory všemi pobratřeného. 49 I řeknu: Staniž, staniž se mi podle slova Tvého! Věda, že se mnou cos dobrého jest, usnu pevně a sladce. Budu i ve snu do blednutí hvězd usmívat se... 50

XXIII.
NOVINA.
V chaloupce každé kolem po horách světýlko plálo skrze metelici. A v kraji jaký vzruch a chvat a spěch! Z půlnočních lesů, z jihu, od východu, s hor, za něž právě srpek zapadal, spěchali sněhem, cestou, necestou, tam, kde pruh světlý půlil mlhu sněžnou, kde divukrásné zpěvy zněly, hudba dud, houslí, píšťal, bubnů víření. Bujaře duněl cupot veselý dřeváčků dětských po umrzlé pláni. Již zašel měsíc, a jich šlépěje zářily ve tmě, než je zavál sníh... Byl v hlase mužů jásot ztajený, 51 v žen slovech, větrem unášených, slzy... Pravili, že se radost narodila, že vykvet její kvítek spanilý z života čistého... 52

XXIV.
Vy „ne“ jste řekla. Budiž tak... Vy „ne“ jste řekla. Budiž tak...
Sám osud cesty naše zkřížil. Já želel Vás. Jste šťastna však, i vidím, že jsem neublížil. A nesoudím, kdo vinen jest, kdo více ztrácí, nepočítám. Jediná kdys, teď dvé je cest. Vše chápu již, nic nevyčítám. Co mrtvo – pohřbít, oželet, zas doufati, zas věřit v sebe. Na soucit čeká boží svět, na slovo lásky zem i nebe. Mír svatý tichou oblohou se rozkleň nad hynoucí duší! Ó, posil, uzdrav mysl mou, dej, vroucně zas ať srdce buší, 53 jak druhdy, oko, bystře hleď, jak druhdy, ruko, palaš svírej! Co ještě máš, mé srdce, teď každému hostu zotevírej! Jak v onen čas, ó, krátký, žel, vše tryskalo a kvetlo ve mně! Dlaň ve tvé dlani jít jsem chtěl, radostný pěvec rodné země... Zda víte, co bych vykonal nadlidsky silen láskou Vaší? – Jediný pohled – taje žal, jediný úsměv – písně raší, polibek jeden – zpěv a smích a cesta posypána květem... Pro tebe v samých stěžejích rukama byl bych zachvěl světem, tvým štítem, oporou se stal, 54 sám silný, jiné zvedal, sílil, poselství dobré zvěstoval a s láskou k potřebným se schýlil... Ale i bolest plodna jest, a srdce, zryté pluhem hoře, živný-li klas či hloží cest, žeň celou vydá u pokoře... Mír svatý tichou oblohou nad slabou ještě skleň se duší! Posil a osvěť mysl mou, dej, s důvěrou ať srdce buší, nechť novým zpěvem mužně zní, nechť rythmem novým vroucně hude. Až najdu boží království, kdož ví, co přidáno mi bude? Ne, účel není šťasten být: své dílo se ctí dovést k cíli. 55 Veliká povinnost je žít, dát práci srdce, dech i síly, nač stačí, tiše vykonat, na rány své se usmívati, žeň jedinou. – Žes měl je rád, zas ještě lidem ukázati... Kdož ví? – A pozná-li mne přec tvé srdce kdys, již světlé, zjihlé?... Pán Bůh je velký umělec, a cesty jeho – nevystihlé... 56

XXV.
JENNY.
Rosolkami lstnými sladce voní krčmy Prostějova, volají, zvonky lichotnými zvoní, zvoní. Pijó taťka, pijó proklatý. Což je možno celou bídu propít? Což je možno propít celý žal? Před macechou z domu utíkáme,utíkáme. Praho, máti zlatá, matičko, přiviň ty mne ke kamenným prsům! Sestru dala – bídu jednookou, bratra – bratříčka – hlad zubatý, věno – srdce těžší nad olovo... 57 Ej, vy lidé, z českých matek lidé, kdo z vás pověděl mi, kterak žít? Sukýnkami žalně špinavými koho na světě já potěším, koho zhýčkám ňadry povadlými bestií krom opilých a zlých? Ej, vy lidé, křesťané i židé, strašno srdci lhát a lhát a lhát... Tlustou tašku prokuristovi Jenny vzala, Jenny ukradla ji s chromým Antonínem z Bon Repos. Jenny, poběhlice, zlodějka. Žluté slunce padá do pitevny. V prostěradle v koutě Jenny leží, dítě, poběhlice, zlodějka. 58 Ale víko rakve přec již včera lidé přibili. Tož mrtvou skráň, mrtvé čelo této nejmenší, nejnepatrnější ze sesterstva, čílko zsinalé kdo ověnčil? Věnečkem kdo myrtovým je ovil? Hosanna, On sám, náš Spasitel, s hlavičky tvé něžně trny snímá, věnčí si ji myrtou zelenou... 59

XXVI.
RATOLEST S KVÍTKY.
Pán šel ulicí zamyšlen. K večeru chýlil se zimní den. Na konci ulice chodník se sklání. Tam klouzačka byla. Pán ji zhléd‘, šel a sklouzl se na ní. Poblíže děvčátko devíti let ručky v kožíšku skrývá, vesele na něj se dívá, jasně a dobrotivě. Myslí si: „Hele, sklouzl se pán“...pán...“ Před chvílí v starostech, zadumán, pán také dívá se přívětivě. 60 Rádi jsme na sebe pohleděli. Usmáli jsme se... V tu chvíli my dva jsme si rozuměli... Jdeš. Nenaděješ se. Proletí Anděl. Radost nese... 61

XXVII.
Daleko v městečku jižním, Daleko v městečku jižním,
jda odlehlou ulicí, hlas hluboký houslí jsem uslyšel náhle tišinou zvučící. Jak mocí kouzelnou puzen po zvuku houslí jsem šel. A na schodech v pustém zákoutí chrámu starého hudce jsem zřel. Člověka nebylo vůkol, já neviděn za ním jsem stál. Nachýlen k houslím, k srdci je tiskl a hrál. Opodál stanul jsem v skrytu, naslouchal, naslouchal. 62 A tehdy Soudce života mého z tišiny vstal. Zrak jeho – výčitka smutná. Mlčení – těžší než řeč. Hle, na mísu vah teď srdce mé klade, kde závažím – jeho je meč. Zvážil je. Z prsou jsem vyrval bolesti ničemný pýr. Jen ještě, jak uměl, Boha jsem prosil za Tvoji radost a mír. Své housle pozvedám s bázní. Já proklel je, rouhavý hráč. Zazněly struny. Po letech tichý srdce zalil mi pláč. 63 Starý houslisto z Luccy! Pohleď, chud jsem a sám. Slyší kdo, neslyší moji píseň? O jiné, o jiné dbám! Kam jste se rozběhla, pole? Jak záříte, paseky! Své housle tisknu si k světlému srdci. Na věky, na věky... 64

XXVIII.
Ten pohled vážný sbohem-li byl, Ten pohled vážný sbohem-li byl,
stisk ruky rozechvělý, a záhybu-li jsem dostoupil, kde cesty naše se dělí, pro hrubý křiž, jejž náhradou nést mi dáváš, osamělému, té síly, té lásky, jíž chtěl jsem ji vést ke světlu Tvému, Milosrdný, nezbav ji, nevinnou, statečné, věrné i něžné, kaž andělům svým, ať v cestu jí strou stín vlídný perutě sněžné, a nežli dostihne poklidný břeh, kde hněvy, kde trpkosti hasnou, 65 požehnání bez konce kanouti nech na její hlavičku jasnou... 66

XXIX.
NA STAROU NOTU. NA STAROU NOTU.
Oťasovi Nejedlému. Je to chůze po tom světě, kam se nohy šinou! Když nás, brachu, milá nechá, kde vzít honem jinou? Ej, to bylo živobytí, bylo sakramentské... Co si našinec má počít bez té ručky ženské? Kam jen sáhnu, na prst prachu, podlaha – jak bota. Límec! Velký Bože, límec! Kam se propad’, slota? 67 Z košile mi lokty lezou... Ech, co bych dál mluvil!... Na okně pár drzých vrabců hnízdo si mně uvil!!! Co já s nimi? Inu v troubě, v troubě sedím zkrátka. A jak vidím, smím se těšit ještě na vrabčátka!... Abych po špičkách teď chodil, dveřmi bál se vrznout! Což si troufnu okno zavřít?... No, a já mám zmrznout? Je to někdy, kamaráde, po tom světě jízda! Ale vidíš... Čtyři mladé vyvedl jsem z hnízda... 68

XXX.
Předu, předu len, Předu, předu len,
předu celý den. Hlava klesá, hlava tíží, víčka se mi zvolna klíží, zavírá je sen. Jen mne dřímat zřel, tchán jak vichr hřměl: Hučí, běsní, pěst zatíná: „Ukážu ti, snacho líná“,líná,“ hřměl a burácel. Předu, předu len, předu celý den. Hlava klesá, hlava tíží, víčka se mi zvolna klíží, zavírá je sen. 69 Zahlédla mne spat, syčí jako had. Syčí tchýně, pěst zatíná: „Ukážu ti snacho líná, dám ti lelkovat!“ Předu, předu len, předu celý den. Hlava klesá, hlava tíží, víčka se mi zvolna klíží, zavírá je sen. Ale ty jdeš blíž, hladíš, hovoříš: „Hlavička ti k prsům padá, málo ty, má ženo mladá, málo v noci spíš...“ 70 Předu, předu len, předu celý den. Hlava klesá, hlava tíží, víčka se mi zvolna klíží, zavírá je sen... (Ukrajinská národní.)
71 Pojďme, pojďme, ale zticha, ať se matička nevzbudí...

XXXI.
Vzbudila se... K lůžku běží. Vzbudila se... K lůžku běží.
Nehýbá se chladné tílko. Ručky křížem tiše leží, bílé je jak z vosku čílko... Černou nocí vítr duje, na zem padá rubáš bílý. Ruce spíná, zalamuje, tichou jizbou kvílí, kvílí: „V chladné hlíně srdce máti děťátko mi bude hřáti...“ Zasténala, srdce vzala, k synku do rakve je dala... 72 Duní hrudy, duní hluše: „Vzbuď se, vstávej, teskná duše!“ Hledí, hledí, aniž chápe, ví jen, žal že srdce sápe. Starostlivá ruka drahá čelo tiskne, k prsu sahá, tam, kde první vryta vráska, tam, kde mrtva leží láska. Duní hrudy, duní hluše: „Na cestu se chystej, duše!“ Hledí, hledí ustrašena, vstává, potácí se, tápe, kříže života se chápe, pod břemenem nachýlena. Pod ňadro, jež chví se v muce, skývu žalu na pouť skryla. 73 Na šíj za ty malé ruce medailonek zavěsila. Dny a měsíce a roky půjde přetěžkými kroky. Půjde, půjde, vykoupí tě matička tvá, sama dítě... 74

XXXII.
T. G. M.
Tak rozšuměl se starý, rodný bor za klidných dnů: „Ten život – vroucný s Bohem rozhovor, boj andělův... O víc než pravdu neusiloval, v boj za ni šel. Silný i k těm, jež nad vše miloval, z ran krvácel. O víc než pravdu neusiluje, když zbělel vlas. Úsměvné srdce zase miluje, odpouští zas... Geniem, vášní nezatemněným, síla a klid, 75 hrdinským srdcem, hořem zjemněným, vede svůj lid. Hlouběji, nežli v moři padá olovo, v něm dobro tkví. Rozsévač sije slovo apoštolovo, chléb vezdejší, v tu sije zem, již miluje a zná. Čas přijde žít! Člověka uzří duše vítězná člověkem být. Ten život – vroucný s Bohem rozhovor...“ V žasnoucí svět „Miluji“,„Miluji,“ šuměl po skalinách bor i v sadě květ... 76

XXXIII.
Život mnou smýkal, rval mne a sápal, Život mnou smýkal, rval mne a sápal,
tvář hrozná, pravda i lež. To srdce, sladké kdys dítěte srdce, v prsou teď zvučí jak spěž. Člověka hledal jsem, vážil a zkoumal, sebe i lidský svůj rod. Nejeden hrob mi vykopal v hrudi studu a bolesti hlod. Nevinným stromům jsem záviděl, zmlklý. Modlil se: Kamenem být! Jak šakala v poušti steskem a děsem noc němá mne slyšela výt. Na cestě, kterou jsem životem kráčel, hle, má i jiných je krev. 77 Vše bylo mi vzato. I smysl a radost života mého, můj zpěv. Tu zemřela láska, zemřela v srdci, v něm dobra sesul se chrám. I řekl jsem: V životě, tak jako v smrti, jsem sám. Sám? – Tak v tišině, věrný a drahý, Hlas opáčil ze hlubin. A na lůno Tvoje se vzlykem těžkým hle, bědný tulí se syn. Pohledem nesmírné něhy jsi objal srdce, jež jediný znáš. Duši, jaks v matčiny ruce ji svěřil, Tobě zas vrátit mi dáš? Z rozvalin malého lidského štěstí jak velels, já vstal. 78 Býlí jalové ohni jsem hodil: svůj bídný, svůj nicotný žal. Na kříži rozpiata, za smíchu luzy Tvá svatá krvácí zem. Vstříc přesmutným srdcím Tvých dětí, ó Lásko, hřmí, jásá mé srdce: Zde jsem! Ohnivou korouhev Anděla Tvého slyším nad hlavou vlát. Otče, Tvým dětem v temnoty světa jdu říci,... že mám je rád. 79 OBSAH
Hoši, kdybych na housle uměl hrát Na lavičce u kamen seděli jsme spolu Těch zástup, kdo tiše žili Strofou sapfickou Jan Burda, mlynář ze Zvole Od ledna ležel voják Lučina mladá a sličná Mraky se valí nad čely skal Štéva Listopad Nešťastný Jano Svit lásky My mnoho slov jsme mluvili Jako každý člověk Hluboké lesy, spíte, spíte Psaní od mrtvé [80] Na památku malíře Otakara Marvánka Zavedený ovčák Dívka z předměstí Jak ve dnech úzkosti Mladý žal Stesk po rythmechrytmech nových Novina Vy „ne“ jste řekla Jenny Ratolest s kvítky Daleko v městečku jižním Ten pohled vážný Na starou notu Předu, předu len Vzbudila se,se... kK lůžku běží T. G. M. Dozpěv
[81] NOVÁ BIBLIOTÉKA Pořádá Dr. Mil. Novotný SVAZEK IV. Petr Křička HOCH S LUKEM Básně
Upravil V. H. Brunner Nakladatelé Kvasnička a Hampl Král. Vinohrady Tisk Politiky v Praze 1924
[83] OD TÉHOŽ AUTORA: ŠÍPKOVÝ KEŘ. Básně. I. a II. vydání. F. Borový, Praha 1916 III. vydání, Kvasnička a Hampl, Praha 1924. BÍLÝ ŠTÍT. Básně. A. Srdce, Praha 1919. SVĚT ZVÍŘAT. Verše pro chlapce k obrázkům J. Lady. B. Kočí, Praha 1920.
CESTY A ROZCESTÍ. Výbor z lyriky Vajerije Brjusova. Sborník světové poesie. Praha 1913. VLCI. Tragedie od Romaina Rollanda. B. M. Klika.Klika, Praha 1921. AMFITRYON. Komedie veršem od Molièra. B. M. Klika, Praha 1917. CAREVIČ ALEXĚJ. Tragedie od D. S. Merežkovského. V rukopise. SVATBA KREČINSKÉHO. Veselohra Suchovo-Kobylina. V rukopise. VELKOLEPÝ PAROHÁČ. Komedie od F. Crommelyncka. B. M. Klika, Praha, v tisku.
E: mk; 2006 [84]