VII. Lučina mladá a sličná jiskří, vlní se, blyští,

Petr Křička

VII.
Lučina mladá a sličná jiskří, vlní se, blyští,
Lučina mladá a sličná jiskří, vlní se, blyští,
douškou mateří dýmá vyhřátá mez. Živé duše tu není. Jen kobylky chřestí a piští, a časem z hluboka laskavě zahučí les.
Nad nízkým ovískem chudým dva bělásci směšní se honí, vysoko na bledém nebi ostříže sleduji let. Daleko za lesem v městě pozdvihování zvoní, poslední umlká lístek, modlí se svět. Modlí se svět. – Klečím i já... A mýtina svítí, v slunci mlčky se zhřívá řad starých, vrásčitých skal. Krásně je, Bože můj, krásně! A přece srdce mé cítí i trpkost i žal... 18 Olenko, děvčátko dobré, jak rád bych rozdělil s tebou ne bolest a tíhu, ale tu krásu, ticho a klid. Olenko, panenko krásná, jak rád bych rozdělil s tebou sluníčka milého tobě dobrý a veselý svit. Jedenkrát pohlédni na mne milým, upřímným zrakem, usměj se na mne, usměj se zas! A v srdce, jež věřilo vždycky, jen dočasně zalehlé mrakem, světelnou záplavou vletí láska, radost a jas... 19