XXXI. Vzbudila se... K lůžku běží.

Petr Křička

XXXI.
Vzbudila se... K lůžku běží.
Vzbudila se... K lůžku běží.
Nehýbá se chladné tílko. Ručky křížem tiše leží, bílé je jak z vosku čílko... Černou nocí vítr duje, na zem padá rubáš bílý. Ruce spíná, zalamuje, tichou jizbou kvílí, kvílí: „V chladné hlíně srdce máti děťátko mi bude hřáti...“
Zasténala, srdce vzala, k synku do rakve je dala... 72 Duní hrudy, duní hluše: „Vzbuď se, vstávej, teskná duše!“ Hledí, hledí, aniž chápe, ví jen, žal že srdce sápe. Starostlivá ruka drahá čelo tiskne, k prsu sahá, tam, kde první vryta vráska, tam, kde mrtva leží láska. Duní hrudy, duní hluše: „Na cestu se chystej, duše!“ Hledí, hledí ustrašena, vstává, potácí se, tápe, kříže života se chápe, pod břemenem nachýlena. Pod ňadro, jež chví se v muce, skývu žalu na pouť skryla. 73 Na šíj za ty malé ruce medailonek zavěsila. Dny a měsíce a roky půjde přetěžkými kroky. Půjde, půjde, vykoupí tě matička tvá, sama dítě... 74