IX. ŠTÉVA.

XI.IX.
ŠTÉVA.
Na pastvisku u výtoně Štéva pásal koně. Jasný chlapec Štéva býval, celé dny si zpíval. Jako ptáčku se mu žilo, vesele v něm srdce bilo, zvěř i lidi miloval, a když bylo duši milo, do tance se dal. Žene Štéva kdysi z rána k lesu jasnost-pána. U myslivny děvče stálo, na Štefka se smálo. Bičem šlehl grošováka, 22 mih’ se mimo letem ptáka. Ale záře očí těch těžké srdéčko vojáka hřála v zákopech. Z vojny Štéva domů jede, tváře zhublé, bledé. Maměnka se usmívají, ale pláčou tají. Jak bys, mamko, neplakala, jak si nepožalovala: jedna noha odťatá... Och, synečku, ta ti dala, vojna proklatá! Sama přišla. Nač se stydět? Štévušku chce vidět. Na sebe se podívali, 23 mnoho neříkali. Zrylo srdce hoře radlo, lásky semeno v ně padlo, lásky těžké semeno. Bože, dopustíš, by svadlo, co ti svěřeno? Nezná Štéva, nezná lidí. Jedny oči vidí. Ale když v ty oči hledí, mlčí, slova nedí. V srdci těžce zarmouceném, ušláplém a uraženém, nepotřeben, nezužit, v srdci křivdou poníženém dobrý zemře cit? 24 Vzácná byla frajírenka myslivcova Lenka. Štévo, Štévo, má tě ráda. Ale je tak mláda... Tvoje oči děsí, matou děvulenku dobrou, zlatou. Kde je úsměv, radost, jas? Proč jim, Lásko, rukou svatou nepožehnalas? Hlava chápe, všecko chápe. Žal však srdce sápe. Lidský červ se vzepial bolem pod osudu kolem. Zaťal Štéva pěsti obě, všecko zrudlo v rudé zlobě... 25 Srdcem syčí temný svist. Lásku k Bohu, lidem, sobě rdousí nenávist. Ještě útlé, bílé ruce rozepiala v muce. Už vás, drahé vlasy plavé, ženou vlny dravé. Jeden smrk si našel v lese. Rozhlédl se, křižuje se. Hochu, jak se zodpovíš? Stará matka neunese sama tento kříž... 26