XIX. DÍVKA Z PŘEDMĚSTÍ.

Petr Křička

XIX.
DÍVKA Z PŘEDMĚSTÍ.

Déšť bez konce řine se, lhostejně, mdle z pustého nebe. Šat promoklý studí, k tělu lne. Zebe. Ulicí chodím. Hodinu? Dvě? Jak zloděj se ve stínu skrývám. Ze tmy úkradkem, bázlivě do oken světlých se dívám. Srdce mi zamře, zima i žár, když za nimi stín tvůj se mihne. Hrdosti bývalé žalostný cár vzlykotem ubohým plihne. Týden s nadějí po nocích jsem nový kostým si šila. 44 Jak sůl pálí v ráně zatrpklý smích: Čím jsem ti? Čím jsem kdy byla? Ty netušíš, nevíš... Já vím... Budou zas bezesné noci... Bude tam v srdci život a jas umírat bez pomoci. To velké, to pravdivé, život a jas bude usýchat v něm... Po letech tvůj-li zaslechnu hlas, vzepne se, zaštká: Zde jsem. 45