SNÍH.
V hluboké roklině horské, kam slunce nevniklo ještě,
ač smělejší každého rána oblohou měřilo kruh,
sníh poslední ležel. Jej ztrávily mlhy a deště,
byl zhublý a zčernalý všecek, ubohý druh.
A v jeho sestárlém srdci nebylo tepla ni citu,
neb dlouho je hlodalo hoře, a tajený drtil je žal.
Zahořklo, ztvrdlo a zpustlo. Sníh ležel v rokliny skrytu,
nemaje již, več by doufal, příliš hrdý, by lkal.
V syrové temnotě rokle myslil v mlčení chmurném
na doby slávy a pýchy, kdy cářil sveřepý mráz,
bohatýr – železná pěst. Na bělouši přicválá vzpurném,
mávne: zděsí se řeky, udeří: ztrne vše v ráz.
46
Junácké byly to časy! Němo a bílo vše kolem,
bílé mlčení kolem. Jen časem skála či kmen
s rachotem zlomí se ve dví. A jindy, lesem i polem
divoký metelic rej, skučení, výskot i sten –
a báje barev a světel v křišťálných palácích ledu...
Junácké bývaly časy! Pak přišla hanba a pád...
Sníh ležel v temnotě rokle, zlo v srdci duse a bědu.
Jediné zbylo mu přání: zemřel by rád.
A náhle jednoho rána jinak je: divně a lehce,
lehce a volně se dýše, v roklině světlo a jas.
Sníh na luka v údolí hledí. Zraku věřiti nechce:
širé se bělají luhy, jak tehdy v radostný čas.
A slunce do rokle vpadlo. Krunýřem ledové kory
k srdci blíží se radost, jihne kamenný žal...
Blažený sněhu byl zánik. A vysoko stříkaje s hory
v údolí k sněženek trsům mladý pramen se hnal.
47