DOPIS.
Tvých vlasů vůni stále cítím,
jak složila jsi ve snění
svou hlavu na mém rameni.
A, znaven všedním živobytím,
když, hořkost v duši, v před se řítím,
tou vůní vždy se zase vznítím
a svět se v ráj mi promění.
Však hned zas duše má, se děsíc,
se o tě zachví v myšlenkách,
a ňadro divný sevře strach,
tak, jakbych nezřel Tě již měsíc...
Leč uklidním se z citů směsic:
vždyť vím, že stále, hlavu věsíc,
dlíš u mne v blahých vzpomínkách.
Ó, dítě, kéž bych mohl kvítím
a nejkrásnějším, jež má svět,
Ti do daleka povědět,
že s Tebou jen je život žitím!
Leč – v chabý verš já nezachytím
ni stín té touhy, kterou cítím,
zas ke rtu Tvému schýlit ret...
68