DOPIS.

Zdeněk Knittl

DOPIS.
Tvých vlasů vůni stále cítím, jak složila jsi ve snění svou hlavu na mém rameni. A, znaven všedním živobytím, když, hořkost v duši, v před se řítím, tou vůní vždy se zase vznítím a svět se v ráj mi promění. Však hned zas duše má, se děsíc, se o tě zachví v myšlenkách, a ňadro divný sevře strach, tak, jakbych nezřel Tě již měsíc... Leč uklidním se z citů směsic: vždyť vím, že stále, hlavu věsíc, dlíš u mne v blahých vzpomínkách. Ó, dítě, kéž bych mohl kvítím a nejkrásnějším, jež má svět, Ti do daleka povědět, že s Tebou jen je život žitím! Leč – v chabý verš já nezachytím ni stín té touhy, kterou cítím, zas ke rtu Tvému schýlit ret... 68