V DUBNOVÉM DEŠTI.

Zdeněk Knittl

V DUBNOVÉM DEŠTI.
Na holé stromoví a pole rozorané déšť zvolna dubnový jak tichá mlha kane. A úkoj, vlaživě jenž vyroní se z mračna, zem ssaje žíznivě, jsouc osvěžení lačna. I zprahlá duše má je rozoraným polem, je zryta, zbrázděna již hořkostí a bolem. Však marně táži se, zda doufat mohu ještě, že jednou svlaží se mhou tišivého deště... 16