K NOVÉMU JITRU.

K NOVÉMU JITRU.
Než praskne ta struna, ó, chtějte mi přát jen ještě jedinou píseň, pak loutnu tu starou uložím spat, ať čas ji zničí a plíseň. Kdo tušit by moh’, jak rád jsem vždy hrál na struně té, mnohdy až všední, kdy nadějí novou a láskou jsem plál vždy vřeleji ode dne ke dni. Teď konec je všemu; již cítím to sám, já sklamal se přece v tak mnohém, a jediné ještě, což na rtu teď mám: Mladosti moje, buď s bohem! Mladosti moje! Zda říci to smím? Až hrdlo se úží mi bolem! Mladosti moje! Jak ve snu jen vím, že mladost má kdysi šla kolem. Však já jsem jí v náruč nezachyt, jak šla kol tak svěží a čistá. – Ó, proč jsem ji nechal jen v dálku jít, a v srdci svém nepřál jí místa?! 37 A teď – když mi cynický osud přál pít hořkosti číši až na dno, kdy illuse všechny mi život svál a v srdci mém prázdno a chladno,chladno. Kdy opuštěn všemi tak sám jsem a sám, bez otce, bez něhy matky, tě nadarmo volám, marně ždám: Má mladosti, vrať se mi zpátky! A přece mám víru v ňadru svém, že v srdce mé vrátíš se jednou, a nové zas lásky paprskem tu kůru v něm rozhřeješ lednou. Až dívčiny jedné snad bílá dlaň tak měkce spočine v mojí, a k hlavě mé schýlí se čistá skráň a ústa se v polibku spojí. Pak cele se ponořím v modrý jí zrak, z něhož mír děcka se dívá, a šťasten pak budu jak pod větví pták, jenž lépe než já, jistě zpívá! 38