DUŠE.

DUŠE.
„Ve dvou tělech jedna duše...“
Mou hlavou táhla stará pohádka: Již přeletělo roků padesát nad širou zemí od chvíle, co Bůh, člověka stvořiv, na svět poslal jej, by trpět bylo jemu údělem. Již přeletělo roků padesát od chvíle té, kdy světa Stvořitel byl slíbil v ráji slovem nezvratným, že lidstva pokolení rozmnoží a celou zemi pod vládu jim dá, by aspoň trochu snad jim nahradil ten ráj, jejž opustili na věky. Již padesáte přeletělo let, když rozpomínal Bůh se na svůj slib a kynul andělům, již vznášeli se kolem jeho trůnu zlatého, jasnými hlasy chválu pějíce, a kázal jim své ruky kynutím, by těla lidská z hlíny chystali a nosili před svatý jeho trůn, 63 kde nesmrtelnou duši vdechne jim, a rukou přesvatou a všemocnou jim požehná, by síly nabyli na cestu života, jenž trpký tak a přec tak sladký jest nám lidem všem. Jak pokynul, hned bílých andělů se vznesli zástupcové nesčetní, by vykonali vládce rozkazy, a přinášeli k trůnu božímu s hlásnými zpěvy, s písní jásavou sem lidská těla z hlíny stvořená, jež na zem jíti byla určena. A Bůh bral od nich jedno po druhém, a kloně níže vlídnou svoji tvář, bral po jedné z všech duší zástupu, jenž kolem trůnu jeho vznášel se, a dechem, rovným vánku jitřnímu, jenž celou zemi k žití probouzí, ji vdechl zvolna v nitro člověka, jenž s chválou Pána na rtech snášel se, žehnáním božím stále provázen, andělů bílých nesen na křídlech, tam, v hluboku kde zříti bylo zem, jak v paprscích se slunce stápěla. A stále přinášeli andělé zas nová těla z hlíny stvořená, jimž nové duše stále dával Bůh s úsměvem vlídným, jako věčně jest! Tak ponenáhlu ubývalo těl, až jenom ještě málo zbylo jich. Však po nové když duši sáhalsahal Bůh, by do nového těla vdechl ji, tu povšimnul si, těl že více má než duší, jimiž by je oživil. 64 I andělé to zřeli s podivem, a zmlkli v písni svojí velebné, a mlčky pohlíželi na Boha, jenž na svém trůně seděl zadumán a přemýšlel, jak učinit to jen, by všechna těla, jež měl před sebou, moh’ oživit, ač duší méně měl. A přemýšlel tak mlčky Stvořitel, až náhle úsměv přeletěl mu tvář, tak jasný, vlídný, svatý, vítězný, jak slunce zář kdy svitne nad hory. A v usmívání zvedl ruku svou a každé duši zbylé požehnal. A hle! Z té každé duše jediné dvě polovice držel v rukou svých, z nichž každou vdechl svatým dechem svým do těla, které zástup andělů mu před trůn jeho složil velebný, a vlídně děl: „Z té duše jediné dvě stvořil jsem, bych jimi oživil dvě těla lidí k pouti pozemské. Snad na té trudné cestě života ty duše dvě se najdou jedenkrát a poznají, že k sobě náleží, a splynou opět v duši jedinou – pak štěstí jejich bude v životě tak veliké, že větší představit si nelze v údolí tom slzavém, jež láskou jejich v ráj se promění.“ – Bůh umlknul, a sbory andělů zas chvalozpěvem vpadly jásavým... Kéž, dítě mé, jsme takých duší dvé, jež ve světě se k štěstí setkaly! 65