PŘI ZPRÁVĚ O SMRTI SVATOPLUKA ČECHA.

Zdeněk Knittl

PŘI ZPRÁVĚ O SMRTI SVATOPLUKA ČECHA.
Tak zlehka stanul, tiše, nečekaně, ten anděl smrti tobě u hlavy, svou chladnou ruku na tvé vložil skráně, jež tolik snesly práce, únavy, a vlídně slíbal vrásky s tvého čela, svou bílou zastínil je perutí – a duše tvoje navždy odletěla tam někam výš do nebes klenutí. Do krajů nadhvězdných, do oněch světů, kde všechen mizí bol a všechen trud, se povznesla v svém lehkém, smírném letu, výš nade všechnu bídu zemských hrud, výš nade všechny strasti, nad vše žaly se vznesla volně, jak se vznáší pták, a zmizela jak bílý oblak v dáli, jejž marně stíhá uslzený zrak... Tys šel... Až jaro za dobu tak krátkou již ohlásí se květem na sněti a nad brázdami s písní svojí sladkou výš k slunci zase skřivan vyletí, 33 až první růže zkvetou na tvém hrobě a v jeden úsměv svět se promění, že v Čechách jaro jest, pak zdej se tobě, že jaro jest, zni tobě do snění. A po létech, až vskutku přijde jaro, až volně dýchat bude český kraj, až zmizí vše, co pochmurno a staro, až naše vlast nám promění se v ráj, až v hrobě uslyšíš, že dnové šťastní se lidu tvému přece zaskvějí – ó, vím, že úsměv líce tvoje zjasní, a spjaté ruce v snu se zachvějí...! 24. února 1908.
34