V PARKU.

V PARKU.
V parku to bylo a v jeseni: U cesty hoši dva malí, důvěrně k sobě schýleni, v tichounkém hovoru stáli. A já, jak šel jsem zamyšlen, slova jsem zaslechl tato: „Až budu veliký, počkej jen, ó, jak se těším už na to!“ Tak pravil ten jeden, a zrak mu vzplál, – jak touhou srdce mu buší! – však já se zastavil opodál a hořce se zamyslil v duši. Ó, hochu ty toužíš, až bouřlivá tě života ponese řeka, však nevíš, co pro tě ukrývá, a netušíš, co na tě čeká. Ty nevíš, jak svět tě pozdraví, až vepluješ do proudu žití, že první tvůj krok již ti otráví, dá trny, kde čekal jsi kvítí! 28 A mnohdy tvou duši poraní, a nejvíc v rodné tvé zemi, že často si zapláčeš v ústraní, sklamán a opuštěn všemi. – A zatím tak bájným vidinám teď otvíráš duši svou snící, a přec, že to všechno je pouhý klam, já, hochu, bych bál se ti říci. Jdu dál raděj’ tiše, – bych nerušil ni krokem ten sen tvůj tak sladký, – vždyť vím, až ti odletí za pár chvil, že nikdy se nevrátí zpátky! 29