Z LETNÍHO BYTU.

Zdeněk Knittl

Z LETNÍHO BYTU.
Noc minula. Do okna zastřeného ranního slunce dral se první svit. Jím probuzen, já povstal s lože svého a spěl jsem jitru okno otevřít. Však u okna jak maně k zemi hlédnu, u nohou svých tam cosi ležet zřím; níž shýbnu se – a vlašťovici zvednu nehybnou, schladlou, s očkem pohaslým. To ptáče večer dovnitř asi vlétlo, já, netuše to, okno zavřel pak, a časně ráno, sotva vzešlo světlo, as vyletět chtěl uvězněný pták,pták. Leč marny byly jeho snahy stálé zas prorazit si východ zavřený, a ubohé to siré ptáče malé tak zvolna utlouklo se o stěny... Pak uklízeli pokoj. Ptáče vzali a nesli ven. Já u okna jsem stál a zřel, jak ze sousedstva hošík malý se lítostivě nad ním rozplakal. 12 I vzdych’ jsem si: Když teď, mé dítě zlaté, nad mrtvým ptáčkem se ti kalí zrak, což zapláčeš, až uzříš jedenkráte, že nejsi v světě víc, než bludný pták. Že jako on, též k slunci budeš chtíti se výše vznésti z bídy, ze trudu, však jak ten pták v tom všedním živobytí rozbiješ křídla o zdi Osudu... 13