Topoly.
M. A. Šimáčkovi.
I.
Jdou jako ve snách tiché topoly
a kdesi v dálce šedých mračen mizí –
Jak někdy blízké je tak náhle cizí,
jak někdy srdce divně zabolí....
A zhrdá vším – i o co zápolí,
co bylo veliké a čisté, ryzí....
Jdou jako ve snách tiché topoly
a kdesi v dálce šedých mračen mizí....
A smutek roste – nic už nebolí,
vše zapomnění zhaleno je v řízy,
i duše sní – vše v náruč mlha sklízí....
Jen v dálku – stinnou cestou do polí
jdou jako ve snách tiché topoly – –
14
II.
Kol hráze topolů se vleče řada
a dlouhé stíny ztrácejí se v poli,
do duše smutek večerem se vkrádá,
to cesta zmučených, jež srdce bolí....
Šli tudy ztýraní – je rvalo žití,
a přece hrdá pozvedali čela,
šli tudy plačící svůj smutek skrýti
a jejich srdce kletbou zkameněla.
Šli tudy znavení, šli, stíny pouze,
a přece v duši s nekonečným klidem,
a vzrostli v topoly v své božské touze:
snít samotni a vyhnouti se lidem...!
15