Když se připozdívá.... Janu Rokytovi.
Dál šedá topolů se míhá řadou, par bílých závojem se kryje ves, na střechy chaloupek se stíny kladou a v ticho mlh hlas klekání se nes’. A škálou bizarrní se chvěje prudce, v děs mlčících se nese Polabin a vzduchem v divoké se chvěje muce a drtí duši mou jak tíže vin. A slétá dolů, klesá s výše mračné, na květů kalichy se níží v zem, jen čekám, brzo-li k mé skráni začne se chýlit s plížícím se večerem. 5 A náhle v duši mou jak úder padá, neznámý děs mé hrdlo hrůzou stáh’ a přeludů a šerých příšer řada par bílých rozhoupá se na vlnách. A smutek večera svou bolest níží, sten „Ave“ plyne ve přírody chrám, v mou duši divoká se bolest plíží a v mlhy Polabin se hroužím sám.... 6

Rada sobě.
Tak – oči přivři, zapři vše, co láká, do hlavy noc ať myšlenkou se vkrádá. Tvá duše mroucí v bezdno letem ptáka vstříc mlze večerní ať smutkem padá. Na marách kdesi, v bílých prken shluku, na prsa křížem přehodí ti ruku, za tebe láska tisíc nových zrodí a ve tvář tvou – již nikdo neuhodí. 7

Tajemství. Za sestrou Barborou.
Ne, nemohu, má hlava pálí – a přece za Tebou bych šel!.... Tvé rety něčemu se smály, já rád bych tajemství to měl. Tak moci světů na rozhraní se o ten úsměv s Tebou rvát – anebo svojí těžkou dlaní jej ze hrobu si vyhrabat!.... Ó, chtěl bych vědět, v hrudi Tvojí co dřímá skryto v černou zem, co v těžkém zoufání a boji Ty’s zastřela svým úsměvem. 8 Však nemohu a hlava pálí, co kolem čiší jenom chlad. ..chlad.... Tvé rety něčemu se smály – a já bych zvěděl to tak rád! 9

Blázen. MUDr. Fr. Schullerbauerovi.
Stín shlédl kdys, že jeho kroky střeh’, a šerá nenávist se bouří vzňala, hruď dmula se a zrak mu hněvem sálá a hrůza nezměrná mu úží dech. Pěst uzavřel a v divý dal se let, štván větrem, strachem oči mhouří, prach zvedá kol a prchá v jeho kouři a v dáli uniká, jak byl by klet. Však osud zlý! Když znaven přece pad’ a zrakem zděšeným zřel k zemi, stín příšerný, jak věčnost němý shléd’ s hrůzou u svých stop se rýsovat. 10 Jak dravec raněný svou bolest nes’ a touhou zuřivou jen zmíral, o hroudy chlad se v křeči vzpíral a v slinách krvavých lil duše děs. Pěst sevřel víc a vášní svojí spit, spit v hrudi bouřícím se hněvem, syn zoufání vzkřik děsným řevem a strašidelný stín svůj počal bít.... 11

V noci při práci.
Než vzbudí den Tvé tiché oči, svou píseň tobě zazpívám.... Kol černá noc se točí, točí a já tu sedím sám a sám.... Kol černá noc své stíny skládá a na Tvé skráni tančí rej, níž do mé duše padá, padá, ó ruku svou mi dej, ó dej! HleďHleď, v koutě jizby stín se zvedá.... Smím k duši tvé se přitlačit? Ó, tíží mě to – běda, běda, vždyť nechci víc než klid a klid!.... 12 A v zadu v koutě něčí hlava jak lehká pára letí níž, z té mlhy kdosi vstává, vstává a z přítmí spěchá blíž a blíž.... A chorý děs a hrůzu metá, ve stínech kolem hází chlad. Ó, duše má je kletá, kletá a smí jen dlouze lkát a lkát. Ó vzbuď se! otevři své oči, ve smutku duše umírám! Kol černá noc se točí, točí a já tu sedím sám a sám.... 13

Topoly. M. A. Šimáčkovi.
I.
Jdou jako ve snách tiché topoly a kdesi v dálce šedých mračen mizí – Jak někdy blízké je tak náhle cizí, jak někdy srdce divně zabolí.... A zhrdá vším – i o co zápolí, co bylo veliké a čisté, ryzí.... Jdou jako ve snách tiché topoly a kdesi v dálce šedých mračen mizí.... A smutek roste – nic už nebolí, vše zapomnění zhaleno je v řízy, i duše sní – vše v náruč mlha sklízí.... Jen v dálku – stinnou cestou do polí jdou jako ve snách tiché topoly – – 14 II.
Kol hráze topolů se vleče řada a dlouhé stíny ztrácejí se v poli, do duše smutek večerem se vkrádá, to cesta zmučených, jež srdce bolí.... Šli tudy ztýraní – je rvalo žití, a přece hrdá pozvedali čela, šli tudy plačící svůj smutek skrýti a jejich srdce kletbou zkameněla. Šli tudy znavení, šli, stíny pouze, a přece v duši s nekonečným klidem, a vzrostli v topoly v své božské touze: snít samotni a vyhnouti se lidem...! 15

Strach.
Cos v duši mé jak oheň pálí, a světla kol se setměla, zvuk kročejů se nese z dáli – teď, jak by rety šepotaly! a tichoA ticho zas – jen do čela proud krve tepotem se valí. A duši mou dál oheň pálí, kol jizba víří setmělá – teď parket prask’ – kdos vzdychl v dáli, tma příšerná čís profil halí.... a mizí vše – jen do čela proud krve horečně se valí.... 16

Zklamání.
I.
Snů dávných v šerém zákmitu se všechno moje hrouží a teskné noci v tmavém hábitu se dávná bolest bouří.... Já miloval Tě! V teskných snech má duše za Tvou spěla, jíji dlouhým polibkem jsem vdech’ v stín krásného Ti čela.... Tam žila teplem srdcí dvou a vůní Tvého těla.... Vše náhle zakrylo se tmou a duše odumřela.... 17 II.
Na čele mrak a v duši stíny.... Tak večer usedám a v dlouhá zírám pole. Kdes v pozadí jsou rozvaliny a řeka vzpomínek svou píseň zpívá dole... Jdu za Tebou! V tváři mládí bílé, ve zpěvu ptáci lásky poletují kolem.... A náhle vlastní na mohyle zřím v dálku – kde se černé mraky plíží kolem. Zřím v nekonečno mlhou šedé.... Zvuk těžké, tvrdé melodie v duši splývá.... Vždyť každému se nepovede ta žití píseň – teskné vášně píseň lživá! 18 Vždyť každému se nepodaří ty mlhy přilákat a sny své spoutat rázem! O, jakáÓ, jaká slast – svou žhavou tváří že mohu přitisknout se aspoň chladnou na zem! Na čele mrak a v duši stíny.... Tak večer sedávám a v dlouhá zírám pole... Kdes v pozadí jsou rozvaliny a řeka vzpomínek svou píseň zpívá dole.... 19

Nepřítel.
Ti všichni, kterým říkám nepřátelé, ať kámen zvedli, pěstí zahrozili, ať ve tvář, v hlavu, v duši moji bili, dnes před mým zrakem tvoří řady celé. A všem zřím do očí co vítěz smělý, před žádným z nich mé síly neumdlely! Jen jednoho se duše moje bojí: všech menší – hroznější – že tvář má mojí!... 20

Prach.
Na římse oken, zdobné na okrase, na knihy, vásy – pozvolna se klade. Ba léty cítíš jej i ve svém hlase; pod prsty napadal – je všade, všade! Na skráni uzříš drobné jeho stopy, jej ruka stírá, když se čeho chopí. Na vzpomínkách ho najdeš víc než dosti a nejhůř pošpiní tě – v společnosti. 21

Půlnoc.
Na hrobech sídlí chmurná Půlnoc snivá a přes zídku se ke vsi dolů sklání.... Já viděl smrtsmrt, jak do oken se dívá, bezmasý chrup svůj cení v usmívání.... Já viděl měsíc – cestu jak jí značí, a mlhy – studené jak slze pláčí.... A půlnoc se hřbitova prstem mává, ta první na kraji že – moje hlava.... 22

Strach.
Po tichu, neslyšen se v moji jizbu vkrad’..vkrad’... Byl večer již – šel zvolna podél stěny a za ním – příští noci teskný chlad a čísi pohled smutně vytřeštěný....! A stíny mrazivé u dvéří zřely, před okny mlhy zhoustly v závoj stmělý. A já byl sám!... On kráčel podél stěny a za ním – pohled smutně vytřeštěný...! 23

Západ.
Krev slunce barví stromů okraje, zří západ podlitými zraky v dáli.... A dlouhé stíny smutně do kraje před blízkou nocí v ďěsuděsu přichvátaly.... A tesknou cestou – rudě ozářenou – já s bledou, plačící se potkal ženou, a v duši mé se jitří staré rány.... Z mlh šedi zří – ten pohled uplakaný... 24

Minulost.
Jde za mnou smutných očí paní – mdlý krok a mdlá je hlava; znavené tělo bolest sklání – jí sil se nedostává.... Jde za mnou dítě fantasie.... Rty mrtvé výkřik tají, zlekaná duše mnohé kryjekryje, co zraky povídají.... Jde za mnou smutných očí paní, co stín se sklání k hlavě.... Mhou šedou v moje zadumání se dívá – vyčítavě.... 25

Přítomnost.
Můj druhu! Beze slov tvá ústa den celý vyprávějí – v tvé divné řeči jenom bolest vzrůstá a smutek proniká vždy vítězněji! A chmurné nálady se rojí jak stíny za večera.... Znám smyšlénky Tvé s žitím o souboji i sklamání, jež hledala tě, sterá! Znám vše! – Ni jeden úsměv sladký v povídce tvojí děsné!.... Můj druhu! Zvyk jsem Tvoje na pohádky, však dosud ne – na objetí tvé těsné!.... 26

Nálada. Ad. Černému.
Teď krok – a papír zašelestí.... Snad někdo kol mé jizby kráčí.... Je příšeří – přemýšlím o neštěstíneštěstí, o slabých, kteří malomocně pláčí. A o těch, kteří kříž svůj těžký nésti se zdráhají a lidstvu nepostačí a bezeměrnou slabost mají v pěsti a duši titěrnou a mozek ptačí!.... 27 Přemýšlím lidské o slabostislabosti, o nedostatku vůle vlastní.... Přemýšlím o těch, kteří šťastní. V svém srdci pohrdání hostí – Přemýšlím o všem – lidstva o mučenímučení, jen svého žití neznám – rozluštění.... 28

Noc.
Za okny černé stíny vstaly, mdlé světlo hvězd se k zemi dívá, noc chladná, smutná, zádumčivá se připlížila z mlžné dáli.... Je ticho ve vsi – tma vše halí – jediná lampa dohořívá.... Za okny černé stíny vstaly, mdlé světlo hvězd se k zemi dívá. Teď měsíc zbarvil okraj skály, za chvíli vzejde – hlava snivá.... Slyš! – kroky?... Nic se neozývá – jen ve vsi feny zaštěkaly.... Za okny černé stíny vstaly.... 29

Jitro.
Zří v duši mou mdlý přísvit ranní, běl paprsků se láme v mlze šedé, po noci probdělé jsou hvězdy bledé a hasnou v dlouhém umírání.... Stín za stínem k mé prchá skráni, pod teskné čelo chladná cesta vede.... Zří v duši mou mdlý přísvit ranní, běl paprsků se láme v mlze šedé. – Stín za stínem se v lebku schrání, tam přísvit jitra vniknout nedovede.... Probdělou nocí choré oči bledé o hřejícím sní usínání.... Zří v duši mou mdlý přísvit ranní.... 30

Snění.
Na okna rám se horká hlava klade, v prach ulic unavený zrak se noří.... Když v prsou bouří ještě srdce mladé, jak rádo všemu novému se koří! Podivný cit se úlisně v hruď krade.... na konci obzoru čís pohled hoří; zrak setká se s ním dlouhou cestou všade, a v chvatu dne nás ve vzpomínkách moří... 31 A duše zvolna hebká vlákna spřádá, prach ulic náhle v koberce se změní, neznámá přichvátá a v roztoužení do ucha šeptne: dítě – mám tě ráda – a pokoj víří náhle kolem v letu, mdlá hlava cítí dotek vlhkých retů. 32

Nálada.
Je podzim. Smutek z pole zírá a stíny kolem přecházejí.... Podivné chladno v duši vtírá den ode dne se vítězněji. A časem – léta kolem pádí – jen smutek duši schvátí! Co bylo? Sny? Či teplé mládí? Snad radost – jež se nenavrátí? Je podzim! Bílá mlha padá a výkřik v nekonečnu zmírá.... Podivné chladno – duše strádá – a cesta ku hrobu se neotvírá....! 33

Dni.
Dni! Dlouhé dni jdou kolem čela. Pověstné babí léto v skráň se věsí a duše, která kdysi byla také smělá, se stínu, prahloupléhoprahloupého stínu děsí! A zleká se i vteřin letem a mnohdy zdrcena je maličkostí! Přemýšlí chudým nad dítětem, nad lidskou dumá často ubohostí! A soucitu a lásky plna se v jiných bolest – utěšitel – noří! Však dni – za vlnou jdoucí vlna – ji utápějí v lidské bídy moři....! 34

Máky.
Květ rudých máků plane a hoří mezi zelení. – Na mezi udupané znavený tulák tiše sní.... Květ rudých máků vadnevadne, v dokvětu tiše umírá.... Má tulák srdce chladné – jak životem se utýrá....! A z jitra makovice se hloupě v poli kolébá.... A tulák bledé líce jde ke vsi – prosit o chleba.... 35 Květ rudých máků planeplane, se větrem volně kymácí.... A srdce utýrané ve světě – tiše krvácí.... 36

Večer života. MUDru. Arturu Flatovi.
Když v dávnu je, co radostí se zove, čerň života se zjeví na posledním listu. Tvář zvážní – objeví se rysy nové, a člověk – zjistí v sobě pessimistu! Had láska srdce opustí a chvatem chlad podivný se v šedé chodby nitra krade... Je bezcennébezcenné, co kdysi bylo zlatem, a směšně sestárlésestárlé, co bylo mladé... A květy, které v duši vykvétaly, své hlavy kloní – večer stíny prodlužuje a smutné chladno polem vane z dáli a šedá mlha z nekonečna pluje... A ruka – v stíny když se duše noří – bezděky mrtvě chladnou zbraní pohrává si... A mozek – filosof – představy tvoří o černi – která za hrobem je asi... 37 Zří tvrdě – (trochu příliš opravdově) stesk, pláč a smích a lásku – všechny komedie, a vidí bezcennost v svém každém slově a diví se – že dosud ještě žije!... Když v dávnu je, co radostí se zove, čerň života se zjeví na posledním listu. Tvář zvážní – objeví se rysy nové a člověk – zjistí v sobě pessimistu! 38

Strach.
Toť přítel můj – ten věčně věrný Strach, tak má mě rád, jak duše moje žití... Já prch bych rád a chtěl se někde skrýti, však tvrdou hrůzou moje hrdlo stáh. A tisíckrát ho hledám rukou v tmách, kde jeho tvář, chci okem vyslíditi. Jeť přítel můj – ten věčně věrný Strach, tak má mě rád, jak duše moje žití... Již ve tmu vzkřik jsem tisíckrát: „Jsi vrah“,vrah,“ a chtěl jsem o své duše klid se bíti, však jenom stíny přede mnou se řítí a ve chlad prostoru jsem rukou sáh... Jeť přítel můj – ten věčně věrný Strach! 39

Život.
„Dál nemohu,“ děl smutně život dravý a zvolna na kámen si usedává... Byl znaven – v dlaň mu klesla těžká hlava, snad ztýrán – síly své ač neunaví. Šel stále v stopách mých – jak tyran pravý, na rovu mém teď bezradný se vzdává... „Dál nemohu,“ děl smutně život dravý a zvolna na kámen si usedává... Tak štval! On běh svůj nikdy nezastaví, a dosud zřím, jak za mnou pěstí mává, jak klesá unaven – zas v nový let se dávádává, až na můj hrob kles – v stín hřbitovní trávy... „Dál nemohu,“ děl smutně život dravý... 40

Podzim.
Jde podzim, listí otrhává a chladem dívá se v mou duši. Snad v bílém jíní bolest tuší, jíž uklání se moje hlava. Po letech života se vzdává ten dlouhý vzdor a usne v hluši. Jde podzim – listí odtrhává a chladem dívá se v mou duši. Koruna snů již opadáváopadává, pták písní ticha neporuší. Smrt pěstí kostnatou už buší, a to je celá lidská sláva! Jde podzim – listí otrhává.... 41

Odežeň toho netopýra!
Odežeň toho netopýra, kol hlavy mé se denně věsí a mučí mne a týrá, děsí, v mou duši příšerou se vtírá. Či nezříš? Bolem síla zmírá a na mne Bída ruce mne si. Odežeň toho netopýra, kol hlavy mé se denně věsí! A křičí, bolesti se vzpírá mé Štěstí za černými lesy, klid života je v dáli kdesi – kam zbloudila jen moje víra? Odežeň toho netopýra! 42

Nálada.
Na návsi bílé husy brodí a párek holubů se zhřívá, v akordech hudba ptačí splývá – bolesti ve vzduchu se rodí. Kdos v duši tvou je náhle hodí a rázem večer se kol stmívá.... Na návsi bílé husy brodí a párek holubů se zhřívá.... Kde síla tvá! Tou shnilou lodí tma skulin příšerně se dívá, a mozek, bezcenný vrak, stlívá, myšlenka nadarmo tam chodí.... Na návsi bílé husy brodí.... 43

Šedavé mlhy.
Šedavé mlhy z dálek plují a družný provází je chlad... Den hlučící já nemiluji, na mlhy bílé zírám rádrád, jak v podvečeru poletují. Jdou kolem skal a kolem slují a ve zdech města byly snad. JdouJdou, večerní kam větry dují, šedavé mlhy. Jsou volné, klidně promenují, u oken zřím je někdy stát, ba jindy s hrůzou pozoruji, jak náhle prochvěl tělem chlad, že smutnou duší tiše plují šedavé mlhy... 44

Večery snivé...
Večery snivé v pohádkovém taji své kouzlo kreslí v duši moji, kde smutky tiché hlavy ukrývají, když stíny na polích se rojí a z bažin mlhy bílé vyrůstají.... A prstem dovedným vod na pokraji, – kde člověk bloudí v nepokoji – bludičky načrtují starých bájí večery snivé. Na cestách ztracených světélka hrají, u křižovatek Mýlka stojí, mdlé nohy v černé bahno upadají. Zpět duše ohlédnout se bojíbojí, a přec vždy znovu ven ji vylákají večery snivé... 45

Tvému srdci.
Jen moci blíž! Tak někde v ústraní a ze Tvých očí ssát ten božský klid, bych na Tvém srdci v sladkém dumání moh’ duši svoji roztoužit. Tvůj cítit dech a v tichém šeptání vše moje sloučit se Tvým v jeden cit – Tvé srdce tušit svojí ve dlani! Ó, moci je tak pohladit! 46 OBSAH: Str. Když se připozdívá5 Rada sobě7 Tajemství8 Blázen10 V noci při práci12 Topoly I.14 Topoly II.15 Strach16 Zklamání I.17 Zklamání II.18 Nepřítel20 Prach21 Půlnoc22 Strach23 Západ24 Minulost25 Přítomnost26 Nálada27
47 Str. Noc29 Jitro30 Snění31 Nálada33 Dni34 Máky35 Večer života37 Strach39 Život40 Podzim41 Odežeň toho netopýra42 Nálada43 Šedavé mlhy44 Večery snivé45 Tvému srdci46
Jednotlivá čísla zařazena za sebou tak, jak časově vznikala, bez ohledu na vnitřní souvislost.
Vydáno r. 1907 v listopadu.
E: av; 2006 [48]