U MOŘE
Bouř doznívá nad bezútěšnou mořskou plání,
jež v neurčité dáli s mraky splývá.
Jen vichr mrazný bije do mých horkých skrání
a do umdlené duše, kde se stmívá.
Proč dálky ty jsou bez konce a bez útěchy,
proč každé slovo před zrozením zmírá,
proč nemá oko slzu, ústa tiché vzdechy,
proč při nich hyne každá v život víra?
A hlava těžká tupě bije o skaliska,
jak vlna se vždy znovu o břeh láme.
Dnes přec se tolik, tolik nevýslovně stýská,
když srdce marně v čistou oběť dáme.
Loď Tvoje pluje kol a neodvratně mizí,
má duše úzkostí se o ni chvěje,
kam vede cesta její, v kraje dálné, cizí,
zda v světla klín či v mlhy beznaděje?
Ó chtěl bych ruku vztáhnout v touze neobsáhlé,
leč paže těžké jsou a zkamenělé,
mé rty jsou mrtvé už a bolestí jsou zpráhlé,
říct na cestu Ti jedno slovo vřelé.
36
Teď v temnou bouř cos jako naděj světlem blýsklo,
Tvá plachta září zas v tom živlů hřmění:
to z duše mojí smířené a tiché trysklo
jak zázrak velké slunce odpuštění.
37