Až budu verše psát, jež nebudeš už čísti,
Až budu verše psát, jež nebudeš už čísti,
až osud naše cesty rozdvojí,
zda někdy naše srdce též?
Já dumy své jak pavouk v koutě budu přísti,
neb jizvy jsou, jež ni čas nezhojí.
Má lásko, vzpomeneš?
Až jednou modrý soumrak se zas k zemi skloní
v adventních dlouhých, smutných večerech,
zda jednou tiše zapláčeš?
Sny proletí Tvou hlavou, kdy vše létem voní,
žár poledne i luk večerní dech.
Má lásko, vzpomeneš?
Zda budeš vědět, že jsme jednou šťastni byli,
zda touha v duši Tvé se rozsvítí,
až tyto řádky otevřeš?
Zda hlava Tvá se ve vzpomínkách nad ně schýlí
a celou beznaděj tu vycítí?
Má lásko, vzpomeneš?
V tom moři pochyb jsem svou láskou jenom jistý,
v své duši jeden svatý sen,
v němž zrada nebyla, ni lež.
Tak před tvář Boha vstoupím bez hořkosti, čistý,
s Tvým jménem na rtu, posvěcen.
Má lásko, vzpomeneš?
30