MASKA A SRDCE
„Je třeba v pýše zachmuřiti hled, na tváře hodit lhostejnosti masku a poslední když třeba dáno v sázku, je třeba vzdorně semknouti jen ret. Co vřelo lávou, nutno změnit v led a mlčet věčně sterou na otázku, co zbude, když vše zapřels, cit i lásku, co zbude v jeseň dnů tvých naposled. Je třeba býti ve všem svůj a ryzí, nechť kolem svět vře lhostejný a cizí, jen duši neprobuď, věčného spáče!“ Tak mluví ret v ledové sevřen tahy. Cos při tom zní, jak v jarní noc déšť vlahý: to srdce jen kdes v hloubi tiše pláče. 5

NOTTURNO
Měsíc padá v pustá vřesoviska, v závoj oparů svit žlutý halí, ve stojatých vodách teď se blýská a zas hasne, jak se mraky valívalí. Kdosi na hoboj zpěv starý píská, hořkou rosou se zas oko kalí. Měsíc padá v pustá vřesoviska. Vždy květ svěží někdo v dlani stiská, od úst odtrhne ti plod již zralý, kovem almužny zní duše miska. Ó, jak v touhách bezmocni jsme, malí. Cítím, jaks mně vzdálená i blízká, jak má loď se tříští o skaliska, a mé duši se tak stýská, stýská... Měsíc padá v pustá vřesoviska. 6

SONET psaný ve smutném večeru.
Jest smutný večer, těžké mraky nebem jdou, jest mrtvo, občas jenom z dáli pozahřmění, a nových mraků tvar se stále letem mění v té nekonečné cestě pustou oblohou. Jest smutný večer, mraky táhnou duší mou, kdy ponejprv jdu spat bez Tvého políbení, kdy místo rtů mi o nich zbývá pouze snění tak dlouhé, nekonečné, nocí bezesnou. Jest smutný večer, oblaků roj nebem táhne, má touha letí za nimi v noc temnou a bolest v rozbouřené struny srdce sáhne. Teď zřím, jak život bez Tebe jest cesta dlouhá! Ó, kéž bys byla věčně, věčně, věčně se mnou! Kam dojdou oblaka, kam doletí má touha? 7

VĚČNÉ JARO
Zas zkvetlo jaro jako před tisíci lety, v svých podléškách i střemchy haluzích, zpěv drozda přehlušil i dětí smích, zas dalo duším touhu, chorým květy. Tak před věky se smálo v bájné dnes už světy, v skal útesy i do zelených lích, a úkoj pad’, kam zázrak ten kdy dých’, ať v hnízdo ptačí nebo na milenců rety. Já dávno kdys též ssál jej lačně plným dechem a znělo vítězně, co v skalách lovím echem, kdys život plný krve, dnes jen přelud pouhý. Jest srdce keř, jejž vichr zlomí, smete, a jenž už nikdy, nikdy v stráni nerozkvete, leč bude dýchat vůní věčné svojí touhy. 8

Co jest srdce milující? Co jest srdce milující?
Boháč, který plnou dlaní, štědrou, vlídnou, žehnající, štěstí, mír a pousmání, hrstě květů, roje hvězd rozsévá do lidských cest. Co jest srdce milující? Žebrák, který sedraný a bosý, slzou ve strhané líci o soucitu minci prosí, odkopnut a beze slova, jak vždy, šeptá, prosí,prosí znova. 9

CESTY V POLÍCH
Cesty v polích rád mám po západu, jsou jak bílé ruce rozevřené, mají tolik rosy, tolik chladu, cesty v polích. Tichý oblak nad nimi se klene, mají skrytých duší celou vnadu, k dálným obzorům jsou roztoužené. Zřím v nich našich budoucích dní řadu, proč jsou teskné tak a zamyšlené? Jakých citů vzbouřily jste Iliadu, cesty v polích? 10

SMUTNÝ MADRIGAL
Staré sny se mihnou v hlavě, paprsk stínů ve záplavě, lesklí brouci hravě v suché trávě. Staré touhy zazní duší, kroky, jež se stěží tuší, mrtvou letní hluší, hudba muší. Staré boje zahřmí hrudí. Chvějeme se láskou chudí, s nimi vše, co trudí, se zas vzbudí. 11

TY MLČÍŠ...
Ty mlčíš, vím, že tvrdý Osud zavřel Tvoje ústa a myslí, že Tvá duše bez lásky je pusta jak vřesoviště pod mrakem. Ty mlčíš, vím však, že Tvůj ret přec cosi tiše šeptá, nechť život sny i touhy Tvoje pustě deptá. Ty mlčíš, srdce Tvé však přec se v hloubi dále chvěje, ať Osud rozleje kol moře beznaděje, v němž láska je Ti majákem. 12

VEČERNÍ NÁLADA
Do moře neznáma den jeden zapad zas, den dlouhý bez Tebe, bez Tvého pousmání; tak jeden po druhém se za obzor vždy sklání, aniž by nad Tvým tichým políbením zhas’. Zda je Ti líto též těch neprožitých dnů, bez jediného pohledu i beze slova, jež unikají rtům jak krůpěj Tantalova, zda je Ti líto marných nadějí a snů? V to šero dum vždy světlem padne jeden cit: že slunný den vykoupí tiché odříkáníodříkání, a v jedné důvěře se v snění hlava sklání: naději novou v novém jitru pozdravit! 13

SEŽEHNUTÁ DUŠE
S živly si hrála, bleskům se smála duše má mladá. Mrtva teď leží, krev v ráně svěží, duše kdys mladá. Zpívala, žila, z dna číše pila duše má mladá. Sražena pěstí, nemůže kvésti duše kdys mladá. Jak pták kdys snivá a důvěřivá, není dnes tvrdá, nečeká slova, nedoufá znova, zůstala hrdá. V soumrak, jenž zbývá, tiše si zpívá duše zas mladá. 14

SLOKY
To se jen zdá, že se zapomíná... Den co den jsi mému srdci bližší, čím požár vášní víc uhasíná, čím hudba v duši je tišší, tišší... V jeseni mdlé slunce také tiše vpíjí se do zralých hroznů vína. Srdce jak raněné ptáče dýše... To se jen zdá, že se zapomíná... 15

ADDIO
Již zítra zmizí Ti kouř mého vlaku nad lesem a velký rudý měsíc vyjde smutným nad vřesem. Co zůstane pak na dně duše Tvojí? Zda zachvěje se potom aspoň trochu, tiše, v skrytě, zda smutek na Tvé bílé čelo lehce políbí Tě – to vyslovit se rty mé skoro bojí. Zda zvíš, že také krátké štěstí může býti všecko, a jeho modlitbu,modlitbu že duše šeptá jako děcko, jež nezná ještě trud ni stíny žití? Zda pochopíš, že duše moje odumřelá světu vždy bude přece rovna věčně živému zas květu, když jednu krůpěj rosy v sebe chytí? Co zbude Ti? Vzpomínka na den naší lásky prvý a několik těch zašlých veršů, kdysi psaných krví, věř, více, nežli srdce Tvoje tuší. Mně zbude stálý boj i trud a smutek, věčná trýzeň a věčný žár a věčná, nikdy nezkojená žízeň po rtech Tvých, jimiž spálilas mou duši. Už nebudu Ti moci říci veršem ani retemretem, že jsi mou písní, myšlenkou a celým širým světemsvětem, jenž každou ránu na konec přec zhojí. Až vlaku mého kouř Ti zítra zmizí nad lesemlesem, pak teprv vycítíš, jak ubohý a bědný jsem. V Tvých dlaních zůstane krev duše mojí. 16

Z čeho žijem ze dne den: Z čeho žijem ze dne den:
z toho, co nás kdysi hřálo a co je dnes matný sen. Bože, jak to málo! V stálé touze z přítmí ven, kde by trochu slunce plálo, něco v ústrety se smálo. Bože, jak to málo! Jdu jak mlhou opředen. Vše již padlo času v plen, kdysi za život co stálo. Bože, jak to málo! Co se jednou písní zdálo, hasne jako mroucí sten, z čeho žijem ze dne den. Bože, jak to málo! 17

MODLITBA ÚZKOSTI
Můj Kriste, věčný Slitovníku duší, vím, nejtěžší se blíží moje chvíle, teď při mně, Bože, stůj! Jde tiše tak, že spíše se jen tuší. Kol hlavy mé Své ruce oviň bílé, mou duši pomiluj! Můj Kriste, věčný Slitovníku duší, vím, kalich Tvůj,Tvůj že musím přijmout jednou, znám dobře osud svůj. Ty vyslyš mne, když ostatní jsou hluší: než zřítím se v tu noc, tak hroznou, bezdnou, mou duši pomiluj! Jak třtina chvěji se, mé spánky buší. I Ty ses chvěl, mé odpusť věčné touze, boj za mne dobojuj! Můj Kriste, věčný Slitovníku duší, Tys Bůh byl však a já jsem člověk pouze – mou duši pomiluj! 18

RONDO-FINALE
Láska uhasíná jako den, když jde už spat, jako dítě, když se sveze do matčina klína, jako když už soumrak na zamlklá humna pad’, milíře kdy z dáli voní, chladná polí hlína – láska uhasíná. Cítíš, že i ty jsi mohl jednou šťasten býti snad; srdce, jako dítě, ze sna tiše ruce vzpíná ještě pohladit tu hlavu, kterou měl jsi rád. Ještě jednou zlíbat, co kvést nesmělo, ni zrát... Duší bleskne cos, jak slední reflex v hroznech vína, a pak jen už věčné ticho, temno, pusto, chlad... láska uhasíná. 19

INTROITUS
Za víru v život, kterou jsi mi dala, za křídla k dalším bojům zcelená, za slova, kterými se skolébala má duše, životem již zemdlená, za požár vášně i za tiché snění, kdy kroky Tvé v mých snech jak hudba jdou, za moře polibků i zapomnění mé rty se chvějí díků modlitbou. Vím však, že život žádá kruté daně, že zpustne naší lásky bílý chrám, kdy těžká hlava zaboří se v horké dlaně, a že pak jako vždy zas budu sám. Vím, že zas přijde chvíle, sám kdy budu se smutkem svým i tichou láskou svou, leč i v tom moři bezedného trudu rty zachvějí se díků modlitbou. 23

UKOLÉBAVKA
Noc svůj příkrov k zemi sklání, cítíš klidu, míru vlání, duše má, spi tiše. Andělů zpěv kol Tvých skrání rozsvěť na rtech pousmání, které láskou dýše. Ve snu rozkvetlou jdi strání, opojné kde voní zrání, touhou vzdání dýše. Srdce Tvé být mým se brání... Noc svůj příkrov k zemi sklání, duše má, spi tiše. 24

K tiché lásce skloň se, tichá písni, K tiché lásce skloň se, tichá písni,
jako pozdní paprsk svitne v květů třísni. Zapadni, jak ptáci, v polí hrudu, když jde smutný soumrak mořem lidských trudů. Usni, shasni v jejím měkkém klínu, svatvečer ať vlídný vzplá ti v jejím stínu. Zemři pro svět, do věčnosti splývej, leč mé tiché lásce věčně v srdci zpívej! 25

RONDEAU
Láska šla kol mojich dveří jako děcka první sen, mihla se mé jizby šeří, zřel jsem za ní udiven. Práh můj světlem zatopen, trochu vůně zbylo jen, a má duše stěží věří, láska že šla kol mých dveří. Retů stisk jen ticho zčeří a pak dlouhý vzdech a sten – kdo tu hloubku chvíle změří, polibek kdy vyměněn? Vyběhl jsem v touze ven, zřel jsem jemné křídel peří, zorou plál kraj vyzlacen. – Láska šla kol mojich dveří. 26

PASTEL
Na horách leží mraky těžké, šedé, kol sebe cítím přec slunečný den. Ať po lesích svůj závoj jeseň přede, kout každý v duši Tebou vyzlacen. A jedno šeptám tiché, vroucí přání, jímž celý žiji, jsem a dýchám jen: ať jako dnes se vždycky ke mně sklání Tvůj zrak tak sladkou něhou zarosen. 27

DCERA JAIROVA
Tys řekla kdys, že mrtva duše Tvoje, že život ubil ji a jeho boje, že nikdy už se nezachví. Ne, zpívá pod mechem jak skryté zdroje, bez úsměvu a štěstí, bez úkoje, ne, neumřela, ale spí. O Velký pátek při pašijí hlase,hlase kde který poklad skrytý otvírá se po dlouhém roce jedenkrát. Já vírou najdu ji v tom svatém čase, Tvá duše z mrtvých slavně vstane zase, pak zemru šťasten, tich a rád. 28

INQUIETO
Jen ještě chvíli, než soumrak se schýlí, tiše mne poceluj! Srdce, pták plachý, jenž chvěje se strachy,strachy v dlani Tvé o úděl svůj. V dáli se blýská a mně se tak stýská, v duši tíž budoucích dní. Líbej mne dlouze, ať zemru v touzetouze, nežli se rozední. Zítřek je cizí, snad v ráz vše zmizí, vichřice osudu, duj! Jen ještě chvíli, než soumrak se schýlí, tiše mne poceluj! 29

Až budu verše psát, jež nebudeš už čísti, Až budu verše psát, jež nebudeš už čísti,
až osud naše cesty rozdvojí, zda někdy naše srdce též? Já dumy své jak pavouk v koutě budu přísti, neb jizvy jsou, jež ni čas nezhojí. Má lásko, vzpomeneš? Až jednou modrý soumrak se zas k zemi skloní v adventních dlouhých, smutných večerech, zda jednou tiše zapláčeš? Sny proletí Tvou hlavou, kdy vše létem voní, žár poledne i luk večerní dech. Má lásko, vzpomeneš? Zda budeš vědět, že jsme jednou šťastni byli, zda touha v duši Tvé se rozsvítí, až tyto řádky otevřeš? Zda hlava Tvá se ve vzpomínkách nad ně schýlí a celou beznaděj tu vycítí? Má lásko, vzpomeneš? V tom moři pochyb jsem svou láskou jenom jistý, v své duši jeden svatý sen, v němž zrada nebyla, ni lež. Tak před tvář Boha vstoupím bez hořkosti, čistý, s Tvým jménem na rtu, posvěcen. Má lásko, vzpomeneš? 30

PODZIMNÍ IMPROMPTU
Daleko jsi někde, v cizích krajích, nevím, kde. Den se plíží po dni, jako ten, kdo v mlhách jde. Venku slyším vichr, hledím v cigarety dým, myšlenkami letím temnou nocí s vlakem Tvým. Co já bdím, snad unavena v rohu kupé spíš, že Tě volám, za Tebe se modlím, sotva víš. Vím však, že Tvůj vlak dnes ještě nestih kraj ni svět, kam bych za ním touhou svojí nemoh’ doletětdoletět. Věřím v Tebe, Tvoje srdce, oči i Tvůj smích, věřím, že mne slyšíš – i ten vichr venku ztich. 31

Zpívám zas – a tedy opět žiji, Zpívám zas – a tedy opět žiji,
duše má zas ví, co života je cena, jako Lazar Tebou probuzena. Dotýkám se květů, svěží vzduch zas piji, všemu divím se jak malé děcko, oči protírám, jež neznaly už světla, a čím dávno mrtvá duše zkvetla, dobře vím, že z dlaně Tvé jen bylo všecko. Vím, že zas má duše zemře záhy jako jepice, jež životem se mihla, blažená, že sen svůj mžikem stihla, obejme zas vroucně smrti chladné prahy. Zmizí tiše v los svůj odevzdána. Před tím ve snu zlíbá Tvoje spánky měkce a jak v podjeseni vítr šepce: i za krve krůpěje buď požehnána! 32

MÁM V DUŠI MÍR
Mám v duši mír, ó, jak Ti žehnat za to, že jedním slovem Tvým s mé duše sňato, co leta tísnilo ji tíží pout. Co zbývá, nežli vroucně pokleknout. Jsem skolébán jak děcko v klínu matky, mé trudy sladěny jsou v souzvuk sladký, co z dáli zní, jak hudba jiných sfér, a duší táhne tichý svatvečer. Tak vše, co v životě mi nejvíc svato, mám z ruky Tvé, ó, jak Ti žehnat za to. 33

METEOR
Kdys ve vlahé srpnové noci, kdy obzorem chvělo se tisíce hvězd a v duši mé po Tobě touha, já díval se dlouze do dálných těch cest. V tom meteor ohnivý šlehl a proletěl prudce tak modrou tou tmou, a rty moje horečnou modlitbu šeptaly, bys byla věčně jen mou. Já myslím naň v podzimním večeru, kam že as doletěl, zapad’ a zhas’, zda leží kdes v pralesů klínu či v studeném objetí mořských snad řas. Vím, duše má svítící touhou též poletí prostorem jednou, jak on, kéž srdce Tvé naposled sžehne pak, opojí, jak věčně znějící tón. Však v klíny skal nezmizí, ani v dno moří, věřvěř, vrátí se jistě a zas, neb touha má meteor nebude, jenž letěl chvíli jen, zapad’ a zhas’. 34

PO TVÉM ODJEZDU
Již poslední signály rozryly duši, Tvůj vlak Tě již unáší v skutečnost šedou, má hlava je pustá a spánky mé buší, stín smutku tak lehce pad’ na tvář Tvou bledou. Tak každičkou vteřinou dál jsi a dále a já jsem k podivu tišší a tišší: já cítím, jak hledím teď za obzor stále, že každou jsi vteřinou bližší mi, bližší. Proč po bouři v nitru mém hvězdy zas svítí, proč je má duše tak klidná a jistá? Cos padlo v ni, jak rosa po ránu v kvítí: Tvá jediná slza, tak ryzí a čistá. 35

SVATVEČER ZNOVUZROZENÍ
Měkké harmonie zapadly mi do duše, jako v jara předtuše, jejich souzvuk teplé kouzlo své v hruď moji vlil, a já tich a blažen byl. Srdce zalilo se smíru vlnou, jako slzou zrak, měl jsem duši vonných svlačců plnou, volný byl jak pták. Čisté obzory dnů dětských vrátily se zas, plamen sporů, vášní zhas’, ticho večerů, jež po humnech se v dáli pnou, svaté táhlo duší mou. A já cítil, jak v ní cosi roste, víra v příští dny, a mé nitro pochyb, bojů prosté, mělo zas své sny. Vrátily se, tažní ptáci, které jaro zve, v srdce, staré hnízdo své, vzplály jabloňovým květem, kterým máj nám dých’, duše černých po větvích. 36 Vnesly vůni červencových plání, touhu k rozletu, já se zpíjel silou příštích zrání sudbě v odvetu. Křídla vzrostla mi a jimi opět zamávám, silný, v náruč tmám. V bouře jek a příboj denní zloby drásavý zpívám hymnus jásavý! 37

MODLITBA
Má touho věčná, božství úsměve, já dlaně k Tobě denně vzpínám, bez Tvého jména neusínám, jímž posvětil jsem dny i noci své. Tys rosa, jíž mé každé jitro vzplá, Tys slunce, jímž můj zenit hoří, Tys opál, kam se západ noří, i stříbro snů, když klesne hlava mdlá. Tys rolnička, jež vzpomínkami zní, i bouře, která nitrem zmítá, Ty souzvuk jsi, v němž vždy zas svítá, když unavené srdce tiše sní. Tys asyl, který duši vlídně zve, když Osud štve nás, tyran starý. Ó, kveť mi vždycky budoucími jary, má touho věčná, božství úsměve! 38 OBSAH
MASKA A SRDCE
Maska a srdce5 Notturno6 Sonet psaný ve smutném večeru7 Věčné jaro8 Co jest srdce milující?9 Cesty v polích10 Smutný madrigal11 Ty mlčíš...12 Večerní nálada13 Sežehnutá duše14 Sloky15 Addio16 Z čeho žijem ze dne den17 Modlitba úzkosti18 Rondo-finale19
OTEVŘENÝ CHRÁM
Introitus23 Ukolébavka24 K tiché lásce skloň se25 Rondeau26 Pastel27 Dcera Jairova28 Inquieto29 Až budu verše psát30 Podzimní impromptu31 Zpívám zas32 Mám v duši mír33 Meteor34 Po Tvém odjezdu35 Svatvečer znovuzrození36 Modlitba38
[39] KNIHU TUTO V 300 VÝTISCÍCH VYTISKLA PRAŽSKÁ AKCIOVÁ TISKÁRNA PRO NAKLADATELSTVÍ J. OTTY V PRAZE V DUBNU 1932
Od téhož autora: Preludia. Verše. Praha 1905 (rozebráno) U břehu ztroskotaných. Verše. Praha 1907 (rozebráno)
E: av; 2006 [40]