ADDIO

Vladimír Frída

ADDIO
Již zítra zmizí Ti kouř mého vlaku nad lesem a velký rudý měsíc vyjde smutným nad vřesem. Co zůstane pak na dně duše Tvojí? Zda zachvěje se potom aspoň trochu, tiše, v skrytě, zda smutek na Tvé bílé čelo lehce políbí Tě – to vyslovit se rty mé skoro bojí. Zda zvíš, že také krátké štěstí může býti všecko, a jeho modlitbu,modlitbu že duše šeptá jako děcko, jež nezná ještě trud ni stíny žití? Zda pochopíš, že duše moje odumřelá světu vždy bude přece rovna věčně živému zas květu, když jednu krůpěj rosy v sebe chytí? Co zbude Ti? Vzpomínka na den naší lásky prvý a několik těch zašlých veršů, kdysi psaných krví, věř, více, nežli srdce Tvoje tuší. Mně zbude stálý boj i trud a smutek, věčná trýzeň a věčný žár a věčná, nikdy nezkojená žízeň po rtech Tvých, jimiž spálilas mou duši. Už nebudu Ti moci říci veršem ani retemretem, že jsi mou písní, myšlenkou a celým širým světemsvětem, jenž každou ránu na konec přec zhojí. Až vlaku mého kouř Ti zítra zmizí nad lesemlesem, pak teprv vycítíš, jak ubohý a bědný jsem. V Tvých dlaních zůstane krev duše mojí. 16