METEOR

METEOR
Kdys ve vlahé srpnové noci, kdy obzorem chvělo se tisíce hvězd a v duši mé po Tobě touha, já díval se dlouze do dálných těch cest. V tom meteor ohnivý šlehl a proletěl prudce tak modrou tou tmou, a rty moje horečnou modlitbu šeptaly, bys byla věčně jen mou. Já myslím naň v podzimním večeru, kam že as doletěl, zapad’ a zhas’, zda leží kdes v pralesů klínu či v studeném objetí mořských snad řas. Vím, duše má svítící touhou též poletí prostorem jednou, jak on, kéž srdce Tvé naposled sžehne pak, opojí, jak věčně znějící tón. Však v klíny skal nezmizí, ani v dno moří, věřvěř, vrátí se jistě a zas, neb touha má meteor nebude, jenž letěl chvíli jen, zapad’ a zhas’. 34