VĚČNÉ JARO

Vladimír Frída

VĚČNÉ JARO
Zas zkvetlo jaro jako před tisíci lety, v svých podléškách i střemchy haluzích, zpěv drozda přehlušil i dětí smích, zas dalo duším touhu, chorým květy. Tak před věky se smálo v bájné dnes už světy, v skal útesy i do zelených lích, a úkoj pad’, kam zázrak ten kdy dých’, ať v hnízdo ptačí nebo na milenců rety. Já dávno kdys též ssál jej lačně plným dechem a znělo vítězně, co v skalách lovím echem, kdys život plný krve, dnes jen přelud pouhý. Jest srdce keř, jejž vichr zlomí, smete, a jenž už nikdy, nikdy v stráni nerozkvete, leč bude dýchat vůní věčné svojí touhy. 8