BALLADA JARNÍ.
Jak ve snu k obloze jsem zíral výš,
jak ve snu v údolí jsem zřel,
bych jasně viděl, šel jsem chvatně blíž,
bych svojim očím věřit směl,
leč totéž zas jsem uviděl:
Zněl hlas od údolí, jež halí stín,
k vrcholům, kde plá sněhu běl:
„Jde jaro zas, svá srdce jemu v klín!“
Ne vločka sněhu, bílý to květ již,
jenž u paty se mojí chvěl,
ne žlutý list to, jenž se snáší níž,
to zlatý motýla byl pel.
Zní zvěst ta ptáků ze křídel,
zní v tom, jak zurčí potok, klape mlýn,
na mezi bzučí roje včel:
„Jde jaro zas, svá srdce jemu v klín!“
17
Ó srdce mé, zda něco o tom víš?
Brouk, včela, pták, ten čekal, bděl,
ty ve vzpomínkách svojich klidně spíš.
Kde svit, jenž by tě otevřel,
bych „chci“ moh’ říci, ne „já chtěl“,
bych smyl trest dávných nespáchaných vin;
ten ohlas kéž bych v nitru měl:
„Jde jaro zas, svá srdce jemu v klín!“
POSLÁNÍ:
Ten hlas již dávno dozvučel.
Vždy s liljí žití přijde jeho blín.
Do dálky jako echo mřel:
„Jde jaro zas, svá srdce jemu v klín!“
18