VISIO.
Já ve snu zřel – to stíny byly jen –
jak velký dav jich ku pramenu spěje;
a jejich cesta vedla v noc i den,
bez úsměvu a skoro bez naděje.
Já z šera slyšel vzdech i pláč i sten,
jenž na rtech zoufalých se jenom chvěje.
Mrak černý jejich cíl jim v dáli skrýval –
jak věky jdou, se shora Osud díval.
Tu svítalo, já rozeznával již,
když mlh a par se roztrhla teď clona,
jak v zástupu tom matném spěli blíž
Aegypta krále, kněze Babylona,
chitony, togy a na mitrách kříž –
toť tedy proud ten dálný, řada ona,
jež téměř celá před cílem svým klesá
a zmírá kletbou Osudu, jenž plesá.
Syt záhy divadla jsem toho byl,
kde snem se jevila mi pravda děsná,
již věštil vzdech a doprovázel kvil,
kde věčné chmury byly, nikdy vesna.
Já zapudit chtěl smutek těchto chvil,
leč zřel jsem, když jsem probudil se ze sna,
že kletba odvěká ta trvá dosud:
dál věky jdou – dál v ně se dívá Osud.
19